Ledová krev

4. Nelidský křik

V uplynulých dnech si v mém srdci našlo místo nespočet smíšených emocí. Žádné se ale nevyrovnaly pocitu, který zažilo, když jsem s lopatou v ruce stála na okraji louky a házela hlínu na Lorantovo mrtvé tělo. Na zrádcovo mrtvé tělo. 

Slunce se z těchto končin vypravilo někam daleko a mě požíral lehký mráz. Táhl se mi po dlaních, pažích, až na záda, kde mě studil na páteři. Mé ruce pracovaly automaticky. Jeden prostý pohyb za druhým, pořád dokola. Hlína se nabírala a zase dopadala. Dopadala na tělo, kterému jsem kdysi věřila. Tělo, ke kterému jsem již nic necítila. Bylo chladné jako zbytek této země. Slzy jako by mi došly. Neplakala jsem a ani jsem to neměla v plánu. 

Žaludkem mi zatřásla nevolnost, až mi nástroj upadl a se zařinčením přistál na mrazem ztvrdlé zemi. Posadila jsem se a hlavu zabořila do prací prodřených dlaní. Přes látku kalhot jsem cítila svůj přerušovaný teplý dech. Už mě bolelo dokonce i dýchat.

Mé ztrápené oči znova padly na údajný pátý klan, který se v podobě zvláštní vesnice rozprostíral pode mnou, pod velkou loukou, na níž jsem pohřbívala Lorantovo tělo. Po bitce, která se v noci udála, zbyl na malém nádvoří takový nepořádek, až jsem se raději odklidila pryč. Pach hnijícího masa a čerstvé krve ke mně přesto doléhal až sem. 

Ohrnula jsem nos, když jsem uviděla, jak Weillovi bojovníci odnášejí kusy těl, které ještě nedávno patřily královské hlídce. Kromě odklízení mrtvol a shluku, který se vytvořil u velitelova domu, se za branami nic zvláštního nedělo. Tito lidé byli stvořeni pro zabíjení. Nic je nedrželo. Dokonce jim ani nevadilo, že sdílejí společné stany rozprostřené po okraji dřevěné zdi. Dokázala jsem si představit, jak by kvůli tomuto dokázali nafoukaní strážci Tiaga zuřit.

Má pozornost se znova přesunula k špinavé práci, která vyplnila mé dopoledne. Hlína neslyšně padala na Lorantovu mrtvolně bledou tvář a jemně s ní kontrastovala, dokud nezmizela pod její lavinou. Když jsem neviděla pohled těch mrtvých očí, pracovalo se mi lépe a o poznání rychleji. 

Do dokončení provizorního hrobu mi zbývalo jen několik centimetrů. Možná bych to dokončila bleskovou rychlostí, ale zpomalil mě pohled, který se mi zabodával do zad. Probodával mě znova a znova a když jsem se neotáčela ani po několika minutách, cizinec si povýšeně odkašlal. To už jsem návštěvníkovi unaveně zírala přímo do tváře.

„Máš napilno?" zabručel Aden, když se ležérně opřel o malý strom rostoucí vedle jeho velikého těla.

Na sobě měl ten samý oděv, co včera. Pravděpodobně se ani nenamáhal s převlékáním. Nedivila jsem se mu. Plášť, který mu visel podél těla, byl zakončen světlou kožešinou a dokonale mu seděl. Pohled mi dopadl na sbírku loveckých dýk, kterou měl přivázanou u opasku. Byla mezi nimi i ta zdobená, jejíž výzor mě něčím vzdáleně fascinoval. Doufala jsem, že ji nebude nutno znova použít.

„Ne, nemám napilno," vzdychla jsem, „jen tady pohřbívám člověka, kterého jsi s radostí poslal na věčný spánek"

„Udělal jsem to, co bylo třeba. Zasloužil si smrt."

Ublíženě jsem mu pohlédla přímo do kaštanových očí, kterým jsem pořád zcela nevěřila. „Já... já ho znala."

Nepřítomně si prohlížel své nehty na levé ruce, když odpověděl: „To mi je upřímně jedno. Byl od Tiaga, tudíž byl můj nepřítel. A s těmi se nepářu."

„Mohli jsme ho vyslechnout!" obořila jsem se na něj. 

Čekala jsem všechno, jen ne to, co přišlo. Aden se začal hořce, přidušeně smát a mě došlo, že ten smích patří jen a jen mě. Nedokázala jsem se zbavit pocitu, že v tom smíchu zela špetka falešnosti. Mé dlaně se k sobě zlostí bolestivě stiskly a na čele mi vytryskly kapičky potu, když jsem se vší silou snažila zabránit tomu, abych ho nepřetáhla lopatou po jeho arogantní hlavě. Kdyby nezačal znova mluvit, nejspíš by se mu na čele vyjímala velká oteklina.