Ledová krev

11. Osudový spis

Jediná věc, která mi připomínala, že jsem stále v podzemí a při smyslech, bylo Sandřino tlumené pobrukování, když se mě snažil mohutný strážce vyzpovídat. Když se představil, ze rtů vypustil jméno, které rozhodně nebylo ledajaká náhoda. Věděla jsem, že mi někdo lhal. Ale já nevěděla, kdo. Lepší bude, když si svůj objev prozatím nechám pro sebe, budu monotónně odpovídat a snažit se plnit rozkazy, které mi dají. Jakékoliv riskování by mě mohlo stát život.

Jedním z pokynů bylo, abych chladného muže následovala. Otevřel největší z mnoha dveří v malé místnosti a jeho svalnaté tělo opět pohltila temnota. Sandra mě vymanila z mých zmatených myšlenek letmým popostrčením vpřed. Zamrkala jsem a vstoupila za siluetou muže hned, jakmile zdi ošlehla záře ohně vycházející z jeho malé pochodně, jež byla stejná jako ta Sandřina.

Chodba, do které jsme vkročili, nebyla zdaleka tak úzká jako ta, kterou mě sem Sandra přitáhla. Krkolomný povrch tunelu mě škrábal do ramenou, když se místy zužoval a já se musela sklonit. Rudý plamen ohně vrhal na kamenné zdi barevné stíny, které na nich hrály němé divadlo. Tančily, přičemž připomínaly velké chřtány draků, kteří vzápětí chrlili oheň na naše tváře.

Musela jsem zamrkat, abych zahnala rudé mžitky, jež mi začaly poskakovat před očima, když mi pohled dlouho spočinul na té barevné nádheře. S nejvyšší otupělostí jsem si uvědomila, že tou chodbou pochodujeme již bezmála dvacet minut, avšak mohutný strážce konečně vytáhl další svazek klíčů. Jeden z nich, ten nejnápadnější, zastrčil do zámku a mozolnatou dlaní jím zmítal.

Oči mi padly na další temnou chodbu, jejíž útroby se táhly nalevo od nás. Byla menší a užší než předchozí, ale byla jsem si jista, že se v jejím záhybu třpytilo tlumené namodralé světlo, které poskakovalo stejně jako oheň. Bylo však chladné a azurově modré. Téměř nadpozemské. Tiše jsem hodila očkem po muži, abych zkontrolovala, jestli se nedívá, přičemž jsem nesměle šťouchla do Sandry.

„Co je v tom tunelu?" zašeptala jsem a podívala se na malou chodbičku, na jejímž konci to hrálo modrými, až našedlými, barvami.

Sandra vypadala, že jí to je naprosto lhostejné, ale když uviděla mou naléhavost a údiv v očích, povzdechla si. „Ukážu ti to, až s tebou Weill skončí."

Při tom, jak lehce a plynule jí to jméno vyšlo z načervenalých rtů, by se jednomu mohlo zdát, že se jim dá věřit. Mě ale znova zamrazilo a mým tělem prosvištěla vlna strachu, nedůvěry a něčeho, co jsem nedokázala popsat. Něčeho, co se týkalo muže, který přede mnou stál a zuřivě kroutil klíčem v zámku, jako bychom neměli času nazbyt. Já jen přimraženě stála a sledovala ho.

Aniž bych chtěla, pohled mi stále utíkal k namodralým vlnkám, které hrály v tajemném malém tunelu. Něco povědomého a bezpečného mi zaplálo v hrudi vždy, když jsem neodolala a znova se tam na vteřinku zahleděla. Zahalila to ale vlna nedůvěry, která se ihned přihnala ruku v ruce s touhou po vysvětlení, proč mě strážci zatáhly do těchto tunelů. Byla silnější.

Při hledání něčeho, co by mě dostatečně rozptýlilo, jsem narazila na dvě malé dírky v kamenné zdi. Kdybych pohledem tak soustředěně nepřejížděla po zdech, nejspíše bych si jich ani nevšimla. Přesto bych přísahala, že jsem v jejich temnotě zahlédla záblesk ledových očí. Stejných, jako měla Sandra s mužem, jež otevíral staré, ale přesto pevné dveře. Sledovali mě, nebo to byl další výplod mé fantazie, vytvořen z tlaku uplynulých dní?

Zimnímu strážci v ledově modrém se konečně podařilo otevřít ty proklaté dveře, z nichž sálalo teplo ohně protkané vůní pečeného masa a zeleniny, která mi ihned udeřila do nosních dírek a připomněla mému žaludku, že potřebuje zoufale naplnit. Samozřejmě okamžitě začal dělat rámus, který přiměl mé oči zahanbeně padnout na mé zničené boty a zablácené kalhoty.