Ledová krev

5. Světlo v temnotě

V srdci se mi rozlila vlna strachu, když na mě mužovi oči upřely svůj pronikavý, nemocný pohled. Probodávaly mě, bílé a bez života. Zahlédla jsem v nich strach a nevyslovenou prosbu. Jeho kostnatá ruka se ke mně natáhla zrovna ve chvíli, kdy mu lebkou projel Adenův šíp. Ozval se zvuk praskající kosti a temně zbarvená krev začala vytékat na tvrdou zem, která se začala zbarvovat nepřirozenou tmavou barvou. Odvrátila jsem pohled. Bylo toho na mě příliš.

„Tady není nic k vidění," pronesl bez života Aden, který se znechuceným pohledem vytáhl šíp z lebky toho, čemu se ještě kdysi dalo říkat člověk.

Jakoby to byl rozkaz, skupinka lidí kolem si něco polohlasně zamumlala a se stejně nechápavými pohledy se všichni rozutekli do všech stran, kde plnili své běžné denní povinnosti. Nebyla jsem však slepá a viděla jsem, že každý z nich letmo pokukuje jejich směrem. Směrem, kde před chvílí viděli něco, čemu lze jen těžce uvěřit.

Weill stál zpříma vedle mě a zachmuřeně sledoval Adena, jak se chystá přemístit mrtvé tělo někam, kde nebude tolik na očích. Když jeho starostlivé ruce zachytily tu Adenovu, aby mu zabránil v jakémukoliv styku s tělem, pochopila jsem, že mu v hlavě naskakovaly stejné obavy, jako mně.

„Nesahej na to," zašeptal tak, aby nevzbudil další rozruch, „Nikdo z nás neví, čeho je to schopné, i když už to vypustilo duši."

V jeho hlase jsem zaslechla stopu bolesti vytvořenou tím, že o tom muži mluví jako o věci. Nepochybně ho znal a pravděpodobně to byl člen toho, co tu Weill dlouhé roky budoval, byť toho nebylo hodně. Aden se musel viditelně přemáhat, aby se po něm neohnal, protože mu někdo říkal, co má dělat. Se škubnutím se Weillovi vytrhl a odstoupil o pár kroků dál.

„Co s tím plánujete udělat?" špitla jsem ohromeně, přičemž jsem jim po dlouhé době připomněla mou přítomnost.

Když bylo všem jasné, že se Aden neobtěžuje poskytnout mi smysluplnou odpověď, pohlédla jsem na Weilla a probodla ho prosebným pohledem. Vzdychl a ramena mu při tom gestu poklesla, jako by na sobě již nějakou dobu nesl velké břemeno.

„Před pár dny bych řekl, že tělo spálíme, budeme dělat, že se nic nestalo a všichni zapomeneme na to, co jsme tu dnes viděli," vzdychl, „Avšak vzhledem k tvému příchodu a k událostem, které sebou přinesl, bych nic neponechával náhodě. Takže je můj verdikt jednoznačný," kývl na Adena, „odnes to tělo do kopky."

Aden si mlčky strhl plášť a přehodil si jej přes dlaně, aby jeho čistá kůže nespočinula na té záhadně zbarvené, pokrčené kůži té věci. Zafuněl, když mu váha těla zatlačila do ramenou, ale nepolevil a tělo nesl někam daleko za dřevěné opevnění. Z dálky jsem pozorovala, jak otevřel poklop zabudovaný v zemi a vhodil do něj onu děsivou mrtvou skořápku. Když se vracel a všiml si, že po něm pokukuji, zadíval se do země a mlčky pokračoval do Weillova domu, kde za sebou s třísknutím zabouchl velké dveře.

„Začíná to být zajímavé," uchechtl se Weill, který ze mě nespouštěl zvědavé oči.

„Myslím... že jsem ten symbol poznala."

„A?"

Zoufale jsem kopla do kamene, který mi ležel u nohou. „Nedokážu si vzpomenout, odkud."

Weill nevypadal zdaleka tak zoufalý, jako já. Připadalo mi, že ho to dokonce ani neznepokojovalo. I přes to nikdo z nás nechápal, co se v posledních momentech událo a nikdo se neodvažoval nad tím zavařovat své mozkové závity. Všichni to chtěli ponechat na někom jiném. Nikdo neměl odvahu začít konečně něco dělat a zjistit, proč se z jednoho z mužů stalo to, co před chvílí Aden vhodil do temné kopky.