Ledová krev

1. Osvobozena

Z šepotu, který se nesl tichem před mou celou jsem poznala, že to nebude vůbec lehké. Už hodinu jsem procházela po tom malém prostoru jako šelma v kleci a přemýšlela, jak se vymanit ze své role, kterou jsem musela vykonávat pro Wallean. Bez mé maličkosti, bez mé krve, byl vládce této země prakticky bezmocný. Tedy, alespoň jsem v to doufala. 

Svůdně jsem se zadívala na jednoho ze strážců hlídajícího před mou celou, ale ten jen odvrátil pohled. Nic nezabíralo a já byla zoufalá. Popošla jsem do stínu, kde mě nikdo nemohl zřít a sedla jsem si do toho, co zbylo z mého lůžka, které tvořila jen malá ubohá matrace a sláma. Zabořila jsem obličej do dlaní a promnula si spánky. Hlava mě bolela hodinami přemýšlení nad útěkem a mou minulostí, o které jsem toho mnoho nevěděla.

Jeden by řekl, že jsem na onu práci byla zvyklá, ale pravda byla jiná. Nikdy jsem si nemohla zvyknout, pořád jsem si připadala jako pokusný králík v samém srdci Walleanu. Nebyla přeci má vina, že mi v těle proudí ta odporná ledová břečka, kvůli které se ke mně lidé otáčejí zády, přičemž by měli být rádi, že držím zemi a jejího vládce naživu. Chovali se ke mně jako ke sprosté dívce, která jim slouží jen pro vlastní účely. Jako by jim nestačilo, že každý měsíc musím obětovat čtyři kapky z mé krve, jejichž počet se rovnal počtu klanů ve Walleanu, ale ještě mě k tomu zamykají na tomhle zatuchlém, odporném místě.

Utrápeně jsem vydechla proud teplého vzduchu a zastrčila si vlasy za ucho zrovna ve chvíli, kdy mi přinesli večeři. Skládala se - jako vždy - z tvrdého chleba, trochy síru a zeleniny. Třešničkou na dortu byl ošuntělý pohár s vodou, která vůbec nepáchla lákavě. Ohrnula jsem nos a prosebně vzhlédla na muže, který mi potraviny přinesl. Ten však jen mávl rukou a odešel. Jídlo jsem znechuceně odstrčila. Dnešní večer jsem žádnou chuť k jídlu nechovala. Žaludek jsem měla jako na vodě.

Znova jsem se ponořila do své mysli, do svých vzpomínek. Tvořily je jen mlhavé střípky. Popravdě, nikdy mi neřekli, kde jsem přišla na svět. Rodiče byli mrtví. V ten moment jsem se nenáviděla za to, že jsem při té myšlence nic necítila. Možná můj chlad vyčníval z toho, že jsem je nikdy nepoznala. Zbylo mi po nich jen jméno. Linnéa Ward, jméno, které znali všichni ve Walleanu jako jméno dárce, který udržoval vládce naživu kvůli nějaké otřesné kletbě. Nikoho to avšak nijak netrápilo. Koukali na mě jako na pozůstatek magie, která nás zotročila. Ohrnovali nade mnou nosy a šuškali si.

Hlasy strážců, kteří byli příliš zabraní do svého rozhovoru o zdejších ženách, ke mně doléhal stále se stejnou intenzitou. Sama jsem nechápala, proč jsem po tolika úmorných letech pomyslela na útěk až dnes. Jednou to ale přijít muselo. Mé prsty zajely do mých kaštanových vlasů a já se  odhodlala vstát. 

Kolena mě při tom gestu zabolela, až jsem myslela, že upadnu. Oheň v pochodni, která osvětlovala mou malou kopku pomalu dohoříval. Vrhal stíny na kachle na protější zdi, za kterými zela má svoboda. K mému štěstí postavili mou celu přímo nad Ofey, řekou, jejíž zurčení pronikalo po nocích do mých uší. Hladově jsem pomyslela na čiřící vodu přetékající mi mezi prsty a zpěv ptáků, kteří mě ráno svou skladbou probudí. To stačilo na to, abych si zvedla sebevědomí a začala jednat. 

Tiše jsem sfoukla plápolající oheň, který rázem přestal olizovat okolní zdi a zcela pohasl. Využila jsem tmy, která se mi na chvíli naskytla a z malého pouzdra mé hnědé haleny jsem vylovila malý příborový nůž, který jsem ukradla při pomoci v kuchyni. Nebylo to zdaleka něco, čím bych mohla někoho zabít nebo omráčit, ale nemohla jsem nic ztratit. Vládce mě potřeboval, nikdy by mne nenechal popravit. 

Stráže se před mou celou opět pustily do otravného hovoru. Naštvalo mě to, protože jsem doufala, že mi přinesou novou neporušenou pochodeň a já získám čas. V hlavě se mi ale vynořil nevinný plán, který bych mohla využít, abych je k tomu přiměla.