Ledová krev

8. Mořská modř

Hraji v barvách mořské modři...

Hraji v barvách krve...

Znáš mou podobu, a přesto netušíš...

  ➳    

Prázdnota. Prázdnota a otupělost. Kdo by řekl, že v příštích dnech se tyto dvě věci stanou mými jedinými pobočníky a přáteli. Již dva dny jsem se otráveně plazila za tím odporným vrahem a tou jeho znetvořenou bandou mlčících otravů. Sledovala jsem, jak se mu na tváři pohupuje načervenalá rána, kterou jsem mu způsobila po tom... Po tom, co...

Zoufale jsem se zahleděla na nebe, na kterém neplul jediný mrak. Vzpomínku na dvě mrtvá těla jsem rychle zahnala, jelikož jsem měla dost toho, jak mě ten hrůzný obraz trápil ve snech probdělých nocí. Vydechla jsem a k neposkvrněnému nebi se vznesl malý obláček páry nesoucí veškeré mé utrpení.

Když mi pohled znova padl na Adena, na toho slizkého vraha, zvraštila jsem obočí. Pobaveně si vykračoval, zatímco si stahoval vlasy co malého culíku, který mu následně spadl na šíji. Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem ho za to, co provedl těm nevinným lidem, jen aby neprozradili, že se nacházím na druhé straně lesa. Byli vystrašení. Bezmocní. A on je zabil a to bez sebemenšího zaváhání.

Od doby, co jsem se na něj vrhla jako na zvíře, jsem s ním nepromluvila. Bezdušně jsem ho sledovala kamkoliv, kam měl namířeno a otupěle plnila jeho arogantní rozkazy. Mé tělo se pohybovalo zcela automaticky. Nepřemýšlela jsem nad tím, co dělám a proč to dělám. Od toho okamžiku, kdy jsem viděla na zem dopadat tělo malé dívky, ve mně něco zemřelo a nehodlalo se to znova probudit k životu.

Znova jsem ty otřesné myšlenky zapudila někam, kde mě nebudou každou sekundu jen děsit a připomínat, že jsem tomu mohla zabránit. Hrdě jsem vztyčila bradu a následovala čtveřici přede mnou, jenž se zrovna zastavila u proudící řeky.

Dorazili jsme k Ofey. Řece, přes kterou jsem se brodila v noc mého útěku. Hrůzná skutečnost toho, že jsme blízko této řeky na mě dopadla až po několika sekundách, kdy jsem na tu tekoucí vodu pouze zírala – byli jsme blízko lidí. Blízko jednoho z klanů.

Zamrazilo mě. Netušila jsem, co měl Aden v plánu, ale rozhodně to nebude nic příjemného a bezpečného. Nic, čím bychom konečně zjistili, co mají znamenat všechny ty zvěrstva, co se v minulosti děly a také dějí.

„Naberte si vodu, dokud můžete," řekl polohlasně Aden, „Následující dny vás budou stát víc, než jen pár doušků."

Tiše jsem vytáhla mou malou čutoru a napustila jí ledovou vodou z Ofey. Dotek, který na mé kůži způsobil chlad onoho proudu, mě probral a přiměl uvědomit si, že pořád žiji. Že dýchám. Vdechovala jsem stejný vzduch jako Tiag a všichni ti, které má duše nesnášela. No, brzy tomu tak nejspíše nebude.

Jakmile si všichni splnili své potřeby, naplnili své lahve vodou, dali jsme se opět do kroku. Posledních pár dní jsme míjeli jen malá stavení podobné tomu, na jehož půdě vzal Aden krutě duše dvěma lidem. Již jsme se v nich nezastavovali a raději tábořili pod širým nebem. Přišlo mi, jakoby chtěl Aden předejít tomu, co předtím udělal, tudíž raději pokračoval v cestě a namáhal své bolavé svaly.

V mé hlavě se kupila spousta otázek, které potřebovaly zodpovědět. Jediný, kdo měl tu moc, byl Aden. Osoba, která byla poslední na seznamu těch, se kterými bych chtěla probírat plány do budoucna. I přes to mě to však trápilo. K mému neštěstí mi zrovna ve chvíli, kdy jsem svá kolena zvedla z tekoucího proudu řeky, dopadla na rameno něčí rozložitá dlaň.