Boyfriend [Sequel to Penfriend] ❌

Chapter 3

Emma's POV

"Musím to říct Harrymu." Zopakovala jsem snad po desáté za posledních pár minut, kousající si nehty frustrací. Tedy, ne, že bych měla co kousat, ale snažila jsem se o to. Zběsile jsem otáčela hlavu zprava doleva, jakoby mi tohle snad mělo pomoct zjistit, jak z téhle prekérní situace ven.

Niall seděl na posteli a pozoroval mně nevinným, nic neříkajícím pohledem. Neustále si mnul ruce v klíně, také znepokojený situací, ve které jsme se právě teď nacházeli. Ten nahoře nás asi opravdu nemá rád, když nás sem dostal. Uvízli jsme na mrtvém bodě, čas vrátit nemůžeme a to, co k sobě cítíme také ne. Na jednu stranu mi to přišlo sobecké, že po tom všem, jsem neudělala to, co mi radil můj zdravý rozum, ale znovu sem poslechla mé srdce.

"A co takhle mu to prostě bez okolků říct?" tiše namítl Niall. Ihned jsem se na něj otočila, brada mi spadla až na zem při jeho slovech.

"To nemůžeme! Ne po tom, co se stalo..." nechala jsem větu vyznít do ztracena, přemýšlejíc nad Niallovým návrhem.

"Bylo by to lepší pro nás pro všechny," namítne znovu. Mé oči se zabodnou do těch jeho v jasném nesouhlasu s jeho argumentem. Stojím na místě jako přimražená, ruku stále u úst kousajíc si to poslední co mi na prstech zbylo.

"A co když by nebylo?" zvýším hlas. Už mne tahle situace unavuje. Nacházíme se v ní jen několik dní, několik hrozných dní. Celých těch několik nekonečných dní jsem musela hrát na obě strany. Od Nialla se držet dál, u Harryho zase blíž. Stále jsem ale s Niallem trávila víc času, než s kýmkoliv jiným. Nemohla jsem se od něj držet dál déle než pár hodin, stejně jako on ode mě.

Niall zabodne pohled do matrace, předtím než roztáhne ruce v tichém pozvání. Ještě chvíli stojím na místě, sledujíc jeho tvář, po které se okamžitě rozlije upřímný úsměv, který mám tu čest vidět jen já. Nesoucí všechna ta břemena posledních pár dní na ramenou se unaveně schoulím do jeho náruče, sedíc v jeho klíně. Obalí mne celou dlouhými pažemi a hlavu zaboří do ohybu krku. Já v rukou mačkám jeho tričko a usměju se do jeho hrudi. Ten hřejivý pocit, když se jeho paže obalí okolo mě nepřekoná nic na světě. V náhlé potřebě se k němu přitisknu ještě blíž, nechtíc se od něj odtáhnout ani na milimetr. I když se zdá, že to už víc nejde, přitáhne si mne blíž a daruje mi pusu do vlasů.

"Spolu to zvládneme." Snaží se mne povzbudit a já bych ráda řekla, že se mu to daří, ale opak je pravdou. Ani Niallova chlácholivá slova nedokážou uklidnit zmatek, který se uvnitř mě odehrává. I když, v jeho náruči se proud myšlenek alespoň trochu ustálí. Zoufale zakloním hlavu a natáhnu se k jeho rtům, které on spojí s mými. Pokaždé je to jako poprvé. Srdce mi chce vyskočit z hrudi, celé tělo mi od jeho doteků brní a já se k němu tisknu blíž v zoufalé potřebě. Pokaždé se to opakuje a nezdá se, že by tyto pocity chtěly ubrat na intenzitě. Právě naopak, jsou stále silnější a silnější. I když si myslím, že už to nejde, vždycky jsou silnější.