Boyfriend [Sequel to Penfriend] ❌

Chapter 13

Emma's POV

Dny se vlekly neskutečně pomalu. Přišlo mi, jakoby mě v tom ten nahoře chtěl nechat vykoupat. Mohla jsem jen nečinně sledovat, jak mi Niall před očima chátrá. Jeho zdravá barva pokožky, kterou jsem tak ráda hladila vybledla do bílé. Rty, které jsem tak ráda líbala byly popraskané, jeho vždy hladce oholené tváře byly pokryté lehkým strništěm a vlasy měl bez jejich typického lesku. Ležel tu už čtyři měsíce bez jakéhokoliv náznaku zlepšení.

Celých těch několik mučivých měsíců jsem trávila staráním se o Nialla a hledáním jakékoliv informace o Zoe. Už jen při zmínce jejího jména mi na zátylku vstávaly chlupy hrůzou a zlostí jsem dlaně balila do pěstí. Ale ta mrcha prostě zmizela z povrchu zemského. Nespočetně krát jsem s Markem, který toho o ní věděl nejvíc, projížděla okolí. Dokonce jsme byli u onoho skladu, ve kterém mě držela. Byli jsme u ní v bytě. Snad všude, kde by se mohla zdržovat. Nakonec jsme usoudili, že odjela někam hodně daleko, možná až do jiného státu. Jenže já pořád měla takové nepěkné tušení, že ona si pro mě přijde. Bylo mi totiž jasné, že se mnou ještě neskončila. Místo Nialla jsem tu měla ležet já a jak ji znám, tak mě jen tak nenechá na pokoji i když toho způsobila víc než dost. Bude chtít docílit toho, abych vedle Nialla na lůžku ležela já a pokud možno aby mě rovnou naložili do rakve a zakopali pár sáhů pod zem.

Říkala jsem si, že se do nemocnice, kde jsem trávila všechen svůj volný čas nemůže dostat, protože její tvář visí na každém policejním okrsku, na každé nástěnce na alespoň trochu veřejném místě. Její tvář na mě dokonce shlížela z nemocničních tabulí na každém patře, ve výtahu dokonce i na recepci. Stejně se mě ale pomalu zmocňoval strach. Věděla jsem, čeho je schopná. Pár obrázků s jejím jménem a několik mužů v uniformách ji nezastaví.

Začínala jsem kvůli tomu být dokonce paranoidní. Kluci a holky se mnou první týden chodili skoro kamkoliv, když viděli, jak paranoidní se stávám. Jenže jsem omezovala jejich životy. Proto jsem jim po několika dnech řekla, že se můj stav zlepšuje. Ač byli v první chvíli dost nedůvěřiví, nakonec svolili. Jenže můj stav se nezlepšoval. Právě naopak. Kdykoliv jsem šla po ulici, neustále jsem se otáčela. Za tmy jsem se neodvážila opustit Niallův nemocniční pokoj nebo svůj.

Několikrát jsem měla i noční můru, ve které na mě Zoe mířila zbraní a když vystřelila, probudila jsem se. Kluci si toho díky bohu nevšimli a tak mé lži o tom, že je mi líp pořád věřili. Jediný, komu jsem o svém stavu říkala všechno byl Niall. A nejhorší na tom bylo, že se můj strach každým dnem stupňoval."Nemůžu se dočkat, až ji chytí Nialle," svěřila jsem se mu znovu, když jsem seděla na židli vedle nemocničního lůžka, na kterém ležel. Palcem jsem mu přejížděla po hřbetu mrtvolně bílé ruky a dívala se přitom na naše propletené prsty. "Je to horší a horší Nialle. Přijdu si jak časovaná bomba. Nechci ale, aby se mnou ostatní měli tolik starostí, jenže mám strach, že už to jednou nevydržím a prostě vybouchnu." povzdechla jsem si při pohledu na jeho tvář. Najednou se mé tělo prudce napnulo při náhlém rámusu v nemocniční chodbě. "Vidíš? Říkala jsem ti, že je to se mnou k nevydržení." zasměju se nervozně na Nialla a pustím jeho ruku, kterou jsem díky rámusu drtila ve své. Jenže rámus nepřestává, naopak je slyšet čím dál víc.

Celá roztřesená se zvednu ze židle a naposled se na Nialla podívám, abych se ujistila, že je stále v rámci možností v pořádku a rozejdu se ke dveřím. Třesoucí se rukou chytím stříbrnou kliku a otevřu dveře, abych mohla vyjít ven. Ve chvíli, kdy moje oči dopadnou na postavu stojící uprostřed nemocniční chodby by se ve mně krve nedořezal. Zamrznu na místě, když se její oči střetnou s mými. Za ní na chodbě je hotová spoušť, vidím pár lidí ležet na zemi, na podlaze je krev. V poslední chvíli se chci rychle otočit a utéct, ale zvuk odjištěné zbraně mě donutí zastavit se v půli pohybu. Srdce mi divoce buší do hrudního koše a strach svírá celé mé tělo jako železná ruka. Tak přeci jen mi instinkt napovídal dobře.