Boyfriend [Sequel to Penfriend] ❌

Chapter 12

Emma's POV

Trvalo to několik minut, ale já měla pocit, jakoby se to všechno odehrálo během několika sekund. V jednu chvíli jsem sledovala Zoe, která na mně mířila zbraní a během několika sekund jsem držela v náruči zkrvaveného Nialla, kterého život visel na vlásku. Celé tělo se mi třáslo, nedbala jsem na to, že klečím na noze, na které mám hlubokou řeznou ránu a kamínky se mi zařezávají do masa. V tu chvíli jsem jen držela Niallovu ledovou ruku v té své a zoufale na něj volala a doufala, že každou chvílí otevře oči, vyskočí na nohy a obejme mně. Nic z toho se ale nestalo. Slzy mi tekly po tvářích a dopadaly na jeho tvář, která bezvládně ležela v mém klíně.

Nejhorší na tom byla ta bezmoc. Dala bych cokoliv za to, abych mu mohla jakkoliv pomoci. Převzala bych jeho bolest na sebe, nechala bych si dobrovolně střelit kulku mezi žebra. Ale já nemohla. Nemohla jsem ani převzít jeho bolest, dokonce ani vrátit čas abych schytala kulku za něj. On ji ale schytal kvůli mně. Teď mi tu umíral před očima a já nemohla nic dělat. Telefon mi Zoe vzala hned poté, co mně uspala a naložila do dodávky. A tak jsem tam jen bezmocně seděla, tiskla jeho ruku a mluvila na něj, zatímco se mu krvavý flek na hrudi rozšiřoval.

"Pane bože Emmo!" uslyšela jsem někde v dálce hluboký hlas ale nevzhlédla jsem. Nemohla jsem spustit oči z Nialla, protože jsem se bála, že kdybych se jen na okamžik podívala jinam, odešel by mi navždy. Slyšela jsem dusot těžkých kroků po štěrku a pak jsem ránu, jak vedle mě někdo dopadl. Byl to Harry. I když se mé myšlenky soustředily jen a jen na Nialla, ihned jsem poznala, že vedle mě sedí kudrnáč.

Odmítala jsem Nialla pustit dokonce i když přijela záchranka, kterou Harry pohotově zavolal. Museli mně silou odtrhnout. Strach, že může odejít navždy když ho opustím mně stále uvnitř sžíral. Ještě několik desítek minut potom, když už jsem seděla na zadním sedadle Harryho auta v jeho objetí a Louis mně hladil po zádech jsem stále slyšela výstřel, ona událost se mi v hlavě přehrávala jako film. Pořád dokola a dokola. Znovu a znovu jsem viděla, jak Niall padá k zemi, znovu jsem viděla kouřící hlaveň zbraně.

"Emmo slyšíš mně?" snažil se mně přivést zpět do reality Harry, ale já ho slyšela jen matně. Bylo to, jakoby stál za nějakou tlustou zdí a stále se semnou snažil mluvit. Jakmile auto zastavilo před nemocnicí, do které pár minut před námi přivezli Nialla, vymanila jsem se z Harryho objetí a běžela dovnitř. Nezajímaly mně udivené pohledy lidí, když jsem potřísněná krví nejen Niallovou ale i vlastní vběhla k recepci a slabým hlasem se snažila zeptat, na kterém sále ho operují. Když jsem onu odpověď konečně dostala, nedbala jsem Harryho křiku a rozběhla se přímo tam. Prudké světlo zářivek mi připadalo ještě víc oslepující než kdykoliv předtím a z jakéhokoliv zvuku mi málem praskla hlava. Na konci chodby jsem viděla ony dveře, za kterými ho operovali. Rozeběhla jsem se ještě rychleji a nebýt dvou silných rukou, vtrhla bych přímo na operační sál.