Boyfriend [Sequel to Penfriend] ❌

Chapter 6

Emma's POV

Po mém příjezdu dny plynuly rychleji, než jsem si kdy dokázala představit. Deštivý podzim přešel během mrknutí oka a byla tu zima. Všude bylo jen bílo a jediné co jsem dokázala bylo sedět ve svém pokoji na parapetu okna, ze kterého jsem měla výhled na ulici, na které si hrály děti. Při pohledu na jejich usměvavé tvářičky jsem se chtěla smát s nimi a skotačit ve sněhu. Mé obličejové svaly ale jakoby nechtěly spolupracovat, bylo těžké smát se. Bylo pro mne poslední dobou těžké, vyvinout jakoukoliv aktivitu. Jsou to už skoro dva měsíce, co jsem zpátky v Česku. Skoro dva měsíce se tu jen utápím v myšlenkách s hledím z okna. Jediné, co mne v tuhle chvíli drží nad vodou je má rodina a kluci. Mamka s tátou se mne snaží jakkoliv rozptýlit, ať už jsou to máminy skvělé koláčky a nebo jen návštěva sousedů. Kluci se mi snaží každý týden alespoň dvakrát volat, vždycky mi alespoň trochu zvednou náladu. Jenže skoro ihned po skončení telefonátu znovu sedím na parapetu a po mých tvářích se koulejí slzy. Takhle to jde den za dnem, stále to nepřebolelo. Kluci se mně snažili přemluvit, abych je alespoň před vánocemi přijela navštívit, já ale nemohla. Snažím se na něj zapomenout, pokud bych se tam teď vrátila, má dvouměsíční snaha by byla zbytečná. Jednou se za nimi vrátím. Jednou.

Bylo úterý. Což znamenalo, že zítra jsou vánoce, ale také to, že mi dnes mají volat kluci. Celý den jsem napjatě čekala na ton oznamující příchozí hovor, zdálo se, že však marně. Můj pohled zalétl ke skupince zabalených dárků na druhé straně pokoje. Byly tam dárky pro všechny. Pro mou rodinu, pro Sarah a Tima, Harryho, Liama, Louise a Zayna. Úplně na vrchu však ležel jeden, ten nejmenší, zabalený v zeleném balicím papíru. Byl pro něj. Koupila jsem mu ho kdysi, ještě když jsem byla v Londýně. Byl v něm zlatý přívěšek, na kterém byly zezadu vyryty iniciály NH. Sama ani nevím, proč jsem ho zabalila. Možná jsem si bláhově myslela, že mu ho jednou předám. Nebo možná to byl ten kousek mně, který si chce stále připomínat to, jak šťastná jsem s ním byla. Pohled rychle odvrátím od dárků a znovu se podívám ven. Pomalu se stmívá a děti, které si hrály na ulici už určitě spokojeně pijí horkou čokoládu u krbu. Prvních pár sněhových vloček se sneslo na hustě zasněženou zem a já je jen němě pozorovala.

Byla jsem ve zadumaná ve vlastních myšlenkách, když mne z nich z ničeho nic vytrhlo zaklepání na sklo. Rozhlédla jsem se po ostatních oknech v pokoji, až jsem nakonec pohled nedůvěřivě stočila k balkonovým dveřím. V tom se zaklepání ozvalo znovu. Nedalo mi to a potichu jsem spustila nohy na koberec a zvedla jsem se ze svého místa. Bez dechu jsem se rozešla k balkonovým dveřím, přes které jsem se podívala ven. Přes světlo pouličních lamp jsem viděla vysokou postavu zahalenou v kabátě s kapucí. V tu chvíli na mně dolehla panika. Znovu jsem si vzpomněla na osobu, která nám několik měsíců ztrpčovala život. Husí kůže se mi utvořila na těle, i když uvnitř bylo příjemné teplo a srdce se mi strachem rozbušilo ještě rychleji. Jen jsem tam tak bez pohnutí stála s tíživým pocitem na hrudi a pozorovala osobu naproti mně. Její ruce uchopily kapuci, která zakrývala její tvář a sundaly ji. Po tak dlouhé době se mi na tváři konečně rozlil upřímný úsměv a já rychle běžela otevřít balkonové dveře abych "nezvaného" hosta pustila dovnitř. Sotva se za ním zabouchly dveře jsem se mu vrhla kolem krku a tiskla jsem ho k sobě tak, jako bychom se několik let neviděli. Mně to jako několik let připadalo.

"Pane bože Harry! Tolik jsi mi chyběl. Proč jsi lezl oknem? Proč tu vůbec jsi? Co," chtěla jsem se ho zeptat tak na tisíc otázek, ale on mi se smíchem dal ruku přes pusu. "Pro teď dost otázek, chci obejmutí od své nejlepší kámošky!" křikl a pevně mně chytil do náručí. Se smíchem jsem ho také stiskla jak nejpevněji jsem mohla a užívala jsem si přítomnosti mého dlouho neviděného přítele.