Boyfriend [Sequel to Penfriend] ❌

Chapter 5

Emma's POV

Znovu jsem se zavrtěla na posteli, až jsem rukou narazila do Niallovy hrudě. Celou noc jsem nemohla spát, když už jsem skoro usnula, začal se kroutit Niall. Každou chvíli jsem se dívala k oknu, jestli tam někdo nestojí. Jestli tam nestojí někdo, kdo by nás sledoval, nebo nám chtěl ublížit. Vzpomínka na kámen, letící kolem mé hlavy byla natolik živá, že jsem pořád někde hluboko v hlavě slyšela tříštící se sklo. Nalhávala jsem si, že to byla jen nějaká šílená fanynka, jenže jedním jediným vzkazem to neskončilo. Když začaly chodit další a další vzkazy, má obezřetnost se ještě zhoršila. Nepomohlo ani to, že Niall spal každou noc vedle mně, ani to, že vilu strážily desítky bodyguradů. Nepomohlo to, že tu skoro každý den byla policie a snažili se zjistit něco nového. Stále jsem se necítila v bezpečí. Věděla jsem, že když ho nezastavily kamery po celém domě a dokázal se dostat dovnitř bez sebemenšího poškození interiéru, další vzkaz pro něj nebude problém. A jen on sám ví, jak dlouho zůstane jen při vzkazech.

"Zase nemůžeš spát?" zeptal se ospale Niall ź druhé půlky postele. Jen jsem potichu zamrmlala v souhlasu a zavřela oči. To přemýšlení mne konečně zmohlo a mé oči se začaly samovolně zavírat. Niall se ke mně přisunul blíž a mé tělo obalil v pevném objetí. Před tím, než se mé oči definitivně zavřely jsem se stihla podívat na budík. Pět hodin ráno. Doufám, že budu spát alespoň do sedmi.

Ráno mne díky bohu probudily až paprsky slunce, které se nám vkradly do pokoje. Snažila sem se nahmatat Niallovo tělo vedle sebe, ale nikdo tam nebyl. Zmateně jsem se rozhlédla po prázdném pokoji, marně hledajíc Nialla. Posadila jsem se na posteli právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře a v nich se objevila blonďatá kštice.

"Dobré ráno!" zvolala jsem vesele a seskočila z postele, abych ho mohla obejmout. Rozběhla jsem se Niallovi vstříc a obmotala jsem mu ruce kolem krku, jako to vždy dělávám. Ihned jsem si všimla, že je něco špatně. Neobjal mně zpět, naopak, po chvíli mně od sebe odtáhl. Zaraženě jsem se podívala nahoru do jeho očí, které se na mne s lítostí dívaly.

"Nialle děje se něco? Další vzkaz, nebo něco horšího?" zeptala jsem se a rukama jsem mu splétala vlasy. V jeho očích se zableskla bolest, ale ta hned zmizela a nahradila ji nečitelná maska, když si sedl na postel. Poklepal rukou vedle sebe a já si rychle sedla. Pokud se něco děje, chci, aby mi to Niall řekl. Pomůžu mu.

"Emm, musíme si promluvit." Všechno okolo mě, jakoby v tu chvíli zmizelo, slyšela jsem vzdáleně jen šumění listů v podzimním větru. Niallova slova se mi stále ozývala v hlavě, jelikož jsem ihned věděla, že se něco stane. Něco, co budu hodně těžko nést. Srdce se mi v hrudi ještě více rozbušilo, na čele se mi začaly tvořit kapky potu. Zapřela jsem se rukou o postel vedle sebe, hlava mi začínala třeštit.

"P-promluvit?" vymáčkla jsem ze sebe, mé hlasivky pomalu vypovídaly službu. "Udělala jsem něco?"

"Ne, ne. Ty za nic nemůžeš. Jde jen o to, že," odmlčel se a hlavu si vložil do dlaní. Tohle čekání mne ubíjelo. Srdce mi bilo rychle snad jako ještě nikdy a měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Nervozně jsem mačkala prostěradlo vedle sebe a čekala, co Niall řekne. Rukama si mnul kořen nosu a mne ta nejistota čím dál víc ubíjela. V hlavě mi hlasitě tikaly pomyslné hodiny, které odpočítávaly čas do katastrofy. "Jde jen o to, že jsem o tebe ztratil zájem," zbytek věty už jsem nevnímala. Viděla jsem jenom jeho rty, jak se pohybují, zatímco se mi do očí vkrádaly slzy, které jsem věděla, že nezadržím. Proto jsem se o to ani nesnažila. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšela. Tohle nemůže být, tohle není můj Niall. Tohle není ten Niall, který mi v chodbě vyznal lásku. Tohle nemůže být ten Niall, který se semnou válel v posteli a rozesmíval mně. Tohle nemůže být on. Kdybych nebyla v takovém šoku a byla bych schopná vnímat alespoň trochu okolní svět, možná bych Niallovi i dala facku. Ale jediné, na co jsem se teď zmohla, bylo popadnutí mobilu z mého nočního stolku a vyběhnutí z pokoje. Na vratkých nohou jsem se rozběhla chodbou ke schodům, cestou jsem se musela přidržovat zábradlí. Slzy mi stékaly po tváři. Zastavil mně až pár potetovaných rukou, který mne stihl chytit, než jsem vyběhla ven. Sklonila jsem hlavu, aby nebylo vidět, jak moc zlomená jsem.