Boyfriend [Sequel to Penfriend] ❌

Chapter 11

Niall's POV

Vjel jsem si rukou do vlasů a nervozně za ně zatáhl. Nemohl jsem se zbavit pocitu, jakoby každým dnem kdy jsme se v pátrání nikam neposunuli se nám šance na nález Emmy vzdaluje. Už je to týden od doby, co zmizela. Projel jsem snad celý Londýn a okolí na vlastní pěst, nikde jsem ale nenašel byť jen náznak toho, kde by se mohla nacházet. Nikdo nic neví, nikdo ji neviděl. Bojím se, co se mohlo stát. Týden je dlouhá doba na to, aby jí dotyčný mohl cokoliv udělat. Tu nejhorší možnost jsem si nechtěl ani připustit. Nemůžu o ni přijít. Prostě nemůžu.

"Jedu to ještě jednou projet," řekl jsem směrem k Harrymu, který mně stále se zachmuřeným výrazem pozoroval od kuchyňské linky s hrnkem čaje v ruce. I on se o ni pochopitelně bál. Nebyl den, kdy by zůstal doma a nehledal ji. Nervy byly neúnosné. Občas jsem ho přistihl, že seděl s cigaretou na balkoně a nervozně poklepával nohou a hleděl do dáli, jakoby stále měl naději, že se v naší ulici objeví taxi, které zastaví před domem a ona z něho vyjde s úsměvem na rtech a v pořádku. Také jsem to dělal. Když jsem ležel sám v posteli a snažil se naspat alespoň pár desítek minut představoval jsem si, jak leží schoulená v mém náručí a já ji k sobě tisknu a nikdy nepustím. Představoval jsem si, jak se ráno probudím a ona tu stále je, společně snídáme a pak si jen užíváme jeden druhého. Vybavoval jsem si tyhle momenty pořád dokola. Jenže to bolelo čím dál víc.

"Vezmi si jih, pojedu na sever." vyhrkl ihned a odložil nedopitý čaj na kuchyňskou linku. Kývl jsem a vyběhl nahoru po schodech. Při rychlém pohledu z okna jsem viděl, že se na obloze tvoří dešťové mraky a někde vzadu hřmí. Povzdechl jsem si. V tomhle počasí máme ještě menší šanci, že něco najdeme. Podíval jsem se směrem ke stolku, na kterém jsem měl zarámovanou fotku nás dvou. Do žil se mi vlila nová vlna odhodlání. Přešel jsem ke stolku a vzal fotku do rukou. Tolik mi chyběla. Pamatoval jsem si den, kdy jsme tuhle fotku pořídili. Bylo to chvíli po tom, co se vrátila. Seděli jsme na gauči a povídali si. Byl to jeden z mnoha dní, kdy jsme se tady všichni sešli a jen tak si povídali. Soph zrovna donesla foťák, tak fotek vzniklo víc. Takhle pro mne ale byla něčím speciální, proto jsem se rozhodl ji zarámovat. Emma mi vždy říkala, že se na ni nemůže dívat, protože vypadá hrozně. Já jí to vždy ale vyvrátil. Tahle fotka byla speciální. Usmívala se na ní a mohl jsem jasně vidět tu radost v jejích očích. A já si jednou provždy slíbil, že nikdy nenechám tuhle radost zmizet.

Otřásl jsem se při poryvu studeného větru, který se opřel do mých odhalených paží. Fotku jsem položil zpátky na noční stolek a otočil se k oknu. Bylo otevřené. Nevím o tom, že bych ho nechával otevřené. Rozešel jsem se k němu, protože studený vítr začínal nabírat na síle a mně byla čím dál větší zima. Po pár krocích mou pozornost ale upoutalo něco, co tu předtím nebylo. Obálka. Obyčejná bílá obálka, která na sobě neměla adresu ani známku. Ležela na komodě vedle okna strčená pod malou soškou, aby ji neodnesl vítr, který přicházel z otevřeného okna. Byla na takovém místě, abych ji určitě našel. Zaklapl jsem okno, protože vítr se stával skoro neúnosným a vztáhl ruku k obálce. Mé srdce tlouklo jako splašené, když se mé prsty dotkly hladkého papíru. Opatrně jsem obálku roztrhl, ruce se mi třásly. Vytáhl jsem z obálky přeložený papír, jenže uvnitř bylo ještě něco. Když jsem onen objekt nahmatal, dech se mi zarazil hluboko v hrudi. V ruce jsem třímal klíč. Obálku jsem odhodil neznámo kam a rychle rozložil papír.