Boyfriend [Sequel to Penfriend] ❌

Chapter 9

Emma's POV

Z tvrdého spánku mne probudí chladný vzduch, který mi fouká do tváře. Otřesu se, když se mi na těle vytvoří husí kůže a pomalu otevřu oči. Nemohu se hýbat a kolem sebe vidím jen neproniknutelnou tmu. Slyším občasné ukápnutí kapky vody, zvuk ale jakoby přicházel z velké dálky. Něco stále táhlo má víčka dolů a já nemohla pořádně otevřít oči abych zjistila, kde to vlastně jsem. Chtělo se mi spát, každou chvílí bylo těžší udržet se při vědomí. Hlava mi padla na stranu, tělo začalo znovu chabnout. Nesmím usnout, nesmím.

Prudce se nadechnu a s doširoka otevřenýma očima hledím kolem sebe. Nevím, jak dlouho jsem spala od té doby, co jsem odpadla. Moje mysl se konečně vyčistila a já byla schopná racionálně přemýšlet. Chtěla jsem se zvednout ze židle, ale bránily mi v tom provazy, které držely mé nohy a ruce na židli. Snažila jsem se osvobodit všemožným trháním za provazy, nic ale nepomohlo. V místnosti, ve které se nacházím je tma, na kterou si moje oči jen těžko zvykají. Vidím jen tenký proužek světla prosvítající skrz dveře. Díky tomu se v místnosti alespoň trochu orientuju.

S námahou si vybavuji pár momentů, kdy jsem se probudila po tom, co mně unesli.

Díky prudkému zatočení se moje bezvládné tělo sveze po podlaze auta na druhou stranu. Moje hlava narazí do něčeho tvrdého a to mně probere. Snažím se otevřít oči. Jediné co vidím, než znovu upadnu do bezvědomí jsou vysoké budovy Londýna.

Znovu se probudím s bolestí hlavy, díky předchozímu nárazu. Otevřít oči již není tak namáhavé a proto se zkouším posadit. Po chvíli se mi to i podaří a můj pohled ihned padne na dvě osoby sedící vepředu. Nacházím se v nějaké dodávce. Předním oknem vidím jen stromy, vezou mně někam za město. Jeden z únosců vstane a přeleze ke mně do dodávky, v ruce drží kapesníček. Vyděšeně se natisknu na stěnu dodávky co nejdál od něj, jako bych snad měla nějakou možnost úniku. Nepomůže mi žádný vzdor, znovu upadám do bezvědomí.

Dodávka zastaví a já se namáhavě snažím zvednout ze studené podlahy auta. Mé tělo je ale jakoby paralyzované, víčka mi znovu těžknou. Dál se nesnažím pohnout, všechnu svou energii soustředím na to, abych zůstala vzhůru. Dveře za mnou se otevřou dvě silné ruce mne vezmou do náruče. Dále to již nevydržím a znovu ztrácím vědomí.

To je moje poslední vzpomínka, pak jsem se probudila tady. Pozorně poslouchám, jestli venku neuslyším hlasy. Zdá se, že jsem tu sama a tak se i se židlí snažím posunout po místnosti. Bláhově si myslím, že najdu ještě druhý východ. Několik desítek minut jsem se posouvala po prázdné místnosti, než jsem to vzdala. Panika, kterou jsem zatím úspěšně držela na uzdě se na mne teď navalila v plné síle a já začala brečet. Slané slzy mi stékaly po tvářích, provazy mi již rozedřely kůži na rukou i na nohou do krve. Rány začínaly pálit a díky pocitu bolesti na mne dolehla ještě větší panika. V záchvatu zoufalství jsem se snažila křičet o pomoc, ale díky drogám, které mi dali a pláči ze mě pokaždé vyšel jen chraplavý zvuk. Snažila jsem se zhluboka dýchat, abych se alespoň trochu uklidnila, mé plíce ale jakoby svazovalo něco, co mi bránilo dostat do nich dostatek čerstvého vzduchu.