Příhody z Bradavic [ZASTAVENO 4EVER]

Příhoda 3. Šílená honička

Tut byla jedna z nejpříjemnějších lidí , jaké kdy Ambo poznal. Po proslovu ředitelky McGonagallové se všichni najedli a všichni prváci z Havraspáru se seřadili u Tutanchanup. Ta je vedla celým bludištěm chodeb v Bradavicích, vyprávěla o koleji a o hradu, až došli ke schodišti vedoucí kamsi nahoru. Úplně na vrcholku byly dveře a klepadlo. Trochu Llyan vylekalo, když promluvilo.

„Tak že milánkové!" zarachotilo klepadlo. „Jde se utopit ve fontáně života?"

„Podle toho, v jaké," pokrčila rameny prefektka. „Ano, i ne."

„Správná úvaha!" klepadlo udělalo zvuk, jako kdyby se smálo a otevřelo dveře. Všichni havraspárští se nahrnuli do své nové společenské místnosti.

No a tam to vypadalo jedním slovem úchvatně. Byla to okrouhlá široká místnost s elegantními obloukovými okny zdobené modrými a bronzovými stuhami. Nad Ambovou hlavou se tyčil vysoko strop pomalovanými hvězdami, které se zrcadlily na koberci s půlnoční modří. Na pravé a levé straně se tyčily veliké knihovny, v kterých se tlačily nejrůznější svazky („RÁJ!" vydechl Ambo s Llyan) spolu s výklenkem, kde stála socha Roweny Havraspárské z bílého mramoru. Na podstavci byl vyryt nápis Vědět, jak nejlíp na to, je nad všechno světa zlato. Po pravé ruce zakladatelky Havraspáru byly dvoje dveře, kudy vedly chodby do klučičích a holčičích pokojů.

„Dámy napravo, pánové nalevo!" zavelela rázně Tutanchanup. „Přeji vám příjemnou noc. A teď do postele, šup šup!"

V Ambově pokoji bylo pět postelí s modrými a bronzovými nebesy se závěsy. Byly tam nadýchané peřiny s polštáři, kde poklidně odpočíval Ambův kufr i s klecí, v které pobíhal vesele Gwaith. Ambo se ponořil do peřin a první nápad byl, co teď asi dělá Aurora s Piskor.

Druhý den ráno to všechno začalo. Nejdřív se ale Ambo ve společenské místnosti potkal s Llyan, která mu vášnivě tvrdila, že všechny knihy ve druhé poličce v levé knihovně mluví. Nakonec se ukázalo, že je to pravda. O pár minut později přišel ředitel havraspárské koleje, profesor Kratiknot. Byl to takový milý a vstřícný malý profesor, kterým všem rozdal rozvrhy. Pár studentů z vyšších ročníků velice hlasitě zaúpělo. Poté se všichni odebrali na snídani, která byla stejně báječná jako večeře. Ambo se kouknul na svůj rozvrh, na kterém hned první hodina hlásala: Lektvary - Nebelvír - prof. Křiklan. Výborně, pomyslel si hořce Ambo, aspoň zbude čas na domluvení Aurořiny pomsty. Ambo sice netušil, kolik ta fialovláska zná kouzel, ale Ambo s tímto byl dost bídně. Umínil si, že si bude muset nastudovat v rychlosti pár knih. Třeba mu pomůže nějaká ta mluvící. Ambo se cpal párky s volskými oky a pořádným korbelem jablečného džusu, když vedle něj Llyan vyjekla. A hádejte, kdo tam? AURORA!

„Uhni!" zavelela Aurora a nečekala na odpověď. „Tak že Ambosi-"

„Ambo," řekl Ambo podrážděně a stiskl ve svém hábitu hůlku.

„To je fuk," odbyla ho fialovláska mávnutím ruky. „Každopádně-"

„To je hrozně napínavý!" zatvářil se překvapeně Ambo. „Jak je ten film dál?"

„Chtěla jsem jenom říct, že-"

„Jů, dobrej vtip!"

Aurora se zatvářila šokovaně a uraženě zároveň, naznačila ústy velice neslušnou nadávku a zmizela. Llyan ještě cosi brebendila o bláznovství.

O půl hodiny později se Llyan, Ambo a Piskor konečně setkali na lektvarech. Ani moc neposlouchali co jim pan Křiklan vypráví o protijedech a Amorově šípu, když se k nim pomalu přisunula stará známá Aurora. „Tak že milánku," začala kousavě pomalu. „Už tě mám tak po krk. Vyřídíme si to - jen ty a já - dnes o půlnoci v Obrazové místnosti. Buď tam včas." Ambo se zatvářil kysele, kývl na souhlas a hodil po Auroře poslední vyplazený jazyk. Ta se neochotně se zlobou v očích stáhla do své lavice, k nějaké své uhihňané kamarádce.