Mystery Life

Trenýrky na římse

Probouzí se vedle Steva, který se mě ze spaní objímá a usmívá se. Takže to včera nebyl jenom sen. Opatrně vylézám z postele, abych svého nocležníka neprobudila a jdu do koupelny. Svlékám si věci na spaní i spodní prádlo a lezu do sprchy. Mám dobrou náladu, takže si prozpěvuju nějakou písničku, od které znám jenom refrén, když slyším, že někdo otvírá dveře. Vypínám sprchu a natahuju se po ručníku.

„Ááááááááááááá."

Steve zavře, ale místo toho, aby aspoň zavřel oči, nebo ještě líp, odešel, stojí tam s otevřenou pusou a dívá se na mé nahé tělo.

„Do prdele, Steve! Ihned se otoč nebo za sebe neručím."

„Já... Už jsem pryč."

Nabírám si croissant a chci si nalít čaj, když mi někdo podává hrnek.

„Co jsi staroušovi udělala, že přiběhl ke mně do pokoje a nedostanu ho odtamtud ani párem volů?"

Beru Tonyho stranou, protože mu o ranních událostech nechci říkat přede všemi.

„Nachytal mě v koupelně. když jsem se sprchovala a nic jsem neměla na sobě."

„On utekl kvůli tobě? Bože, to je ten největší..."

„Anthony!"

„Pošuk na světě jsem chtěl říct."

„To ti tak budu věřit."

„Jdi s ním promluvit, třeba mu zmanipuluj mysl, jen ho dostaň z mého pokoje!"

„Hysterko."

Klepu na dveře Tonyho pokoje. Samozřejmě je to prezidentské nebo královské apartmá. Tony musí mít vždycky to nejlepší.

„Tony? Jsi to ty?"

„Ne, tak hrozně zase nevypadám."

„Nechci tě vidět, Jam."

„V tý koupelně se mi nezdálo, že by ti pohled na mě nějak vadil."

„Jak myslíš."

Procházím chodbou s úmyslem vrátit se na snídani, když procházím kolem únikového východu a dostávám nápad. Otvírám dveře a po římse se dostávám až k oknu, kterým je vidět Steva, jak leží s hlavou zabořenou do Tonyho polštáře. Popravdě, není to vůbec špatný pohled. Jenže, až když tam stojím, vzpomínám si na svůj strach z výšek. Absolutně mě to paralyzuje, takže nejsem schopná udělat jakýkoliv pohyb. Takže stojím přilepená na okně, za kterým leží Kapitán Amerika jenom v triku a trenýrkách. Vůbec nevypadám jako šmírák. 

Najednou se Steve zvedá a jde k oknu. Paralýza na chvíli odezní, takže můžu zaujmout co nejpřirozenější pózu. Jde vůbec stát přirozeně několik metrů nad zemí? To už se ale Steve vyklání z otevřeného okna a směje se.

„Tebe člověk vyhodí dveřmi a ty se vrátíš oknem."

„Říkala jsem ti, že se od tebe nehnu."

Najednou udělá něco, co bych nečekala. On leze za mnou?! Zbláznil se? Já myslela, že mi třeba pomůže slézt, ne že mou fobii ještě zhorší.

„Máš odsud hezký výhled."

„Hezčí než v tvé koupelně?"

Jen to dořeknu, chytá barvu cihlové fasády, takže mi chvilku trvá, než si uvědomím, kde má hlavu.