Mystery Life

Krušná rána opilcova

Když se ráno probouzím, zjišťuju, že jsem celou noc strávila v objetí někoho. Zvedám se na jedné ruce a dívám se do klidného obličeje Bruce Bannera. Jen doufám, že nás takhle neviděl Steve, protože by si pak tu svatbu mohl hodně rychle rozmyslet. Vstávám a jdu do kuchyně, když o někoho zakopávám.

„Jsem vzhůru, jsem vzhůru."

Clint vyletí jako čertík z krabičky, ale hned si zase lehá na zem. Evidentně mu je dost zle. Jdu dál do obýváku. Tam nacházím mého tátu, jak spí a z jedné strany ho objímá Thor v mých růžových šatech, vlastně už spíš Tonyho růžových šatech, a z druhé se k němu tulí Tony. Opravdu lituju, že jsem si nevzala foťák. To už ale mou zvědavost upoutají zvuky, které přicházejí z koupelny.

„Nechoď sem."

Steve tam, bílý jako stěna, objímá záchodovou mísu.

„Co ti je?"

„Kocovina."

Začnu se smát.

„Tohle na mě nezkoušej. Jestli si myslíš, že tě budu litovat, tak jsi na omylu. Nemůžeš se opít, zapomněl jsi?"

„Nemůžu se opít normálně. Jenže Thor přitáhl nějaký alkohol z Asgardu. Nejdřív jsem nechtěl, ale když jsem tě viděl s doktorem Bannerem, musel jsem se opít."

„Žárlivko."

„Tomu, čemu ty říkáš žárlivost, tomu já říkám strach, že o tebe přijdu."

Sedám si k němu na zem a objímám ho, což jenom zapřičiňuje další zvracení.

„Půjdeš hezky do postele a vyspíš se z toho."

„Ne, já budu v pohodě."

„Uvolněte záchod."

Kolem nás se prožene Tony a vyprázdní svůj žaludek do záchodové mísy. To už začíná být zle i mně a to jsem včera nic nepila.

„Steve, já..."

Než to stačím doříct, můj žaludek udělá salto mortale, takže se jeho obsah dostane do mých úst a odtamtud do připraveného kyblíku. Díky bohu za Stevovy zlepšené reflexy.

„Nepila jsi něco od Thora, že ne?"

„Ne. Asi je mi zle z toho, jak tu všichni zvrací."

Pomáhá mi vstát a, i když je mu evidentně stále dost zle, bere mě do náruče a odnáší do své ložnice. Bruce už stojí u dveří připravený k odchodu, ale když mě vidí, nahodí svůj starostlivý obličej a jde ke mně blíž.

„To nemůže být kocovina."

„Jen jsem viděla zvracet už moc lidí. Jsem v pořádku a nepotřebuju, aby mě ani jeden z vás hlídal. A ležet by měl Steve, ne já."

„Já už jsem v pořádku, ale ty jsi stále bledá."

„Nic to není. Půjdu si uvařit kafe."

Zastavuje mě Stevova ruka.

„Lež. Ber to jako rozkaz."

„Jasně, Kapitáne."

Asi kolem třetí odpoledne jsme se všichni zmátořili natolik, že ti, kteří v tomto bytě byli jenom na oslavě, mohli jít zpátky domů. Rozloučili jsme se s celým týmem, ale mě dnes čekalo ještě jedno loučení. Stojíme v letištní hale a vyprovázíme naše.

„Dávejte na ni pozor a na sebe taky. A dejte nám vědět, kdy bude svatba."

„Jo a taky kdy budu strejda."

Steve na mě upře vystrašený pohled, rodiče se na mě podívají překvapeně, ale svým způsobem šťastně. Já do bráchy strkám.

„Až to téma bude aktuální, budeš tak čtvrtý, kdo se to dozví."

„To beru."

Objímám všechny členy své rodiny, pak to po mně opakuje i Steve. Slibujeme, že se na ně brzy přijedeme podívat.

„A jsme tady zase sami."

„Nezakřikni to, nebo se nám sem nakvartýruje Tony."

„Nestraš, Jamie."

V tom z mého pokoje vychází Nataša jenom v županu.

„Nevíte kolik je hodin?"

Zdravím své věrné čtenáře!

Ti, kteří doufali, že už se nikdy víc k tomuto příběhu nevrátím, musím zklamat. Jsem zpátky a, i když tahle kapitola rozhodně nepatří k nejdelší (je to taková vata), doufám, že se vrátíte i vy. Dnes hodlám přidat ještě minimálně jednu kapitolu, která bude delší a lehce na romantickou notu, takže se těšte.

Pac a pusu

Michell Rose