Mystery Life

Jsem zpátky

Ráno se probouzím a místo vedle mě je téměř prázdné. Leží na něm jenom papírek, že Steve bude zatím u Starka. Chápu ho. Vyjít s mými rodiči je dost těžké pro normálního člověka, natož pak pro někoho jako je Steve. Beru si župan a jdu do kuchyně, kde už mamka něco kuchtí.

„Ty sis nějak přivstala."

„Jsem zvyklá vstávat dřív. Co to kuchtíš?"

„Připravuju oběd. Pozvala jsem Erika. Hrozně rád by to mezi vámi dal dohromady."

Cítím, jak mi z prstů crčí elektřina, takže se snažím nějak uklidnit. Nesmí to vědět, natož vidět. Nejspíš by mě odvezla rovnou zpátky do Čech.

„Můžeš mi nějak vysvětlit, proč jsi ho pozvala? Jestli sis nevšimla, mám přítele, kterého miluju."

„Jakoubko, ten tvůj Steve... Vidíš ho tu někde? Včera tu taky celý den nebyl. A večer mu volala nějaká žena. On tě podvádí, zlatíčko."

„Nepodvádí. Jen má náročnou práci."

„Tvrdit ti může cokoliv. Včera se dost vyhýbal odpovědi na to, co dělá."

„A napadlo tě, že se o tom nechce nebo nemůže bavit? Nenapadlo. A já Erika už opravdu vidět nechci."

„Zůstaneš tady, i kdybych tě měla přivázat k židli. A vezmi si šaty."

Sedím u stolu v bílých šatech a čekám na Erika. Máma zatím blázní v kuchyni a táta dává Eliášovi kázání o tom, jak se má chovat. Jediný, co mě drží nad vodou, jsou SMSky od Steva.

„Pojďte dál, Eriku."

„Jste moc laskav, pane Rýdle."

„Pro vás Tomáš."

To snad nemyslí vážně. Jediný, kdo se na Erika tváří kysele, je brácha. Nevěřila bych, že to řeknu, ale je to jediný rozumný.

„Ahoj, krásko."

Dává mi polibek a já se rychle odtahuji.

„Ahoj, Eriku."

Večeře probíhá celkem v klidu, tedy do doby, než máma zjistí, že mám pod stolem mobil a nesebere mi ho.

„Žádný mobil. Věnuj se hostovi."

„Ty jsi ho pozvala, já ne."

Zvedám se a chci odejít, ale Erik mě doslova násilím posadí zpátky.

„Sedni si a sněz to. Nemáš důvod odcházet."

„Mám. Ty jsi ten důvod, Eriku."

Zvedám se znovu a už jsem skoro u dveří, když mě Erik zvedá a nese do pokoje.

„Omluvte nás. Musíme si spolu promluvit o důležitých věcech a zřejmě to už nesnese odklad."

„Měla bys svou maminku poslouchat a vrátit se ke mně."

„Nikdy."

„Tak nikdy? To se na to podíváme."

Odepíná si pásek a já vím, co bude následovat.

„Jestli vydáš jenom hlásku, zabiju tě. A žádný tvůj kamarádíček mi v tom nezabrání."

Chci se bránit a usmažit ho na místě jako brambůrek, ale moje schopnosti najednou nefungují. On mě seřezává páskem. Můžu jen čekat, až tohle peklo skončí.