Mystery Life

Kapitánovy hormony - SR

Už tři dny nevylezla ze svého pokoje. Mám strach, že jsem přišel pozdě a on ji už stihl udělat něco strašného. Radši na to ani nechci myslet. Vím, že by nebylo těžké ty dveře vyrazit a obejmout ji, ale to by ode mě bylo dost neurvalé. Vyleze až bude chtít. Nechávám ji snídani přede dveřmi, jako ostatně každé ráno, než vyrazím do práce, a odcházím z domu.

„Země volá Kapitána."

„Co? Já poslouchám."

„To vidíme. Chápu, že ta moucha na stropě je zajímavější než plány další základny HYDRY, ale nemohl bys aspoň na chvíli předstírat zájem?"

„Jo."

Po poradě, na které si už i Tony, který by si normálně nevšiml, kdyby tam někdo z nás přivedl třeba slona, všímá, že jsem mimo, se ke mně přitočí Nataša. Nemluvil jsem s ní od té doby, co mi dala telefon, abych slyšel, co se u mě v bytě děje a mohl jít zasáhnout.

„Jak jí je?"

„To bych taky rád věděl. Ještě nevylezla z pokoje. Bojím se, že jsem přišel pozdě."

„Víš, co nechápu? Proč ho neusmažila?"

„To já taky nevím. Třeba jí strach nedovoluje používat schopnosti."

„Tobě strach nedovoluje používat sílu?"

„Nikdy jsem strach necítil, dokud jsem nepoznal ji."

Dává mi ruku na rameno a já vím, že mi rozumí.

„Mám s ní promluvit?"

„Ne. Zvládnu to."

Domů se vracím až kolem půlnoci. Spát se mi nechce, takže zalézám do tělocvičny a buším do pytle. Normálně si tam nikoho nepředstavuju, ale poslední dny má podobu Erika. Po tom, co Jamie utekla, jsem s ním nezacházel zrovna jemně. On by si takové zacházení ani nezasloužil. Jen mě udivilo, že říkal, že jsem si sem vzal Jamie jenom kvůli sexu. I při pouhé myšlence na to slovo rudnu. Ale co když měl pravdu? Jak jsem ji tenkrát přistihl v koupelně, cítil jsem něco, co ještě nikdy ne. Co když ji tu nechci já, ale moje hormony? Co když je jen objektem nějakého mého zvrhlého zájmu? To, co k ní cítím, je jiné než to, co jsem kdysi cítil k Peggy. Možná to opravdu není láska a já bych se od ní měl držet co nejdál. Jenže to já nedokážu. Ten rok, co jsem strávil bez ní, byl hrozný. Uzavřel jsem se před všemi pocity a jediný, na co jsem myslel, byla mise. Udělám to i teď. Bude to pro mě jenom kamarádka, nic víc.

„Měl by ses vyspat. Jsi tu už několikátý den."

Otáčím se a vidím Jamie v pyžamu a se značně opuchlýma očima. Asi zase brečela.

„Nemůžu spát. Jsem rád, že jsi vylezla."

A taky jsem rád, že mi nevidíš do hlavy. Na několik sekund totiž moje myšlenky ovládly hormony a já si říkal, že má pevná prsa i bez podprsenky. Když se mi vrátilo normální vědomí, cítil jsem, že se lehce červenám. Tak uzavřít pocity, když je v mé blízkosti, bude těžší, než jsem myslel.

„Teď bych opravdu ráda věděla, na co myslíš, že jsi tak zrůžověl."

„Ale na nic. Měla bys jít spát."

„Nejde to. Když zavřu oči, tak to zase vidím..."

Začíná brečet. Je hrozné vidět, co z ní udělal. Objímám ji a snažím se ji utišit.

„Všechno je v pořádku. Se mnou jsi v naprostém bezpečí."

Zničehonic mě začíná líbat. Rukama mi jezdí po zádech a já vím, že bych ji měl odstrčit. Jenže já dělám pravý opak. Líbám ji ještě vášnivěji než ona mě a ruce jí vplétám do vlasů. Vyskočí na mě a nohy si obmotává kolem mého pasu a rukama mi zajíždí pod triko. Když mi nehtem přejede po páteři, vzdychnu do polibku. Moje ruce se tedy přesouvají pod její pyžamo a já cítím pod prsty její horkou kůži. Sundává mi triko a já se nijak nebráním, dokonce jí pomáhám. Svoje doteky přesouvá na můj hrudník a svoje rty na můj krk, takže mi unikne další vzdech. Kalhoty už jsou mi v jistým partiích dost těsné a ona to registruje a rozepíná mi je, aby tam mohla přesunout svou pravou ruku, zatímco levou se stará o moje břišní svaly. Jakmile se mě dotkne tam dole, zkoprním. Tohle všechno je špatně. Rychle ji ze sebe sundávám a utíkám pryč.

Toulám se po nočním New Yorku jen v kalhotách. Přemýšlím o tom, co se stalo. Co se stalo se mnou? Proč jsem ji prostě neřekl, že to nechci? Jako by mi v tu chvíli někdo vypnul rozum a centrum myšlení posunul o několik desítek centimetrů blíž k zemi. To jsem přeci nebyl já. Nebo byl? To by ale znamenalo, že neznám sám sebe. Prostě to všechno byl špatně.

Motám se v kruzích a vždycky dojdu na to stejné místo. Tentokrát ale sbírám odvahu a vstupuju dovnitř.