Mystery Life

Opilý Kapitán

„A dostala jsem A z matiky. Koukej."

„Jsi moje malá šikulka. Běž to ukázat Stevovi."

Konečně jsem byla zase doma. Dnešek byl zvláštní. Sice se Tony někdy choval dost výstředně a zvláštně, ale dneska překonal sám sebe, když jsem přišla k němu do kanceláře a on ani nevěděl, co po mně chtěl a ještě se mě ptal, co je vůbec za den. Už jsem ho zažila pracovat s kocovinou, vlastně tak pracoval téměř pokaždé, ale tohle bylo divné. Zbytek dne si pak snažil vzpomenout, co dělal dnes dopoledne, takže mě pustil dřív, což byl jediný světlý okamžik dnešního dne. Vyzvedla jsem Sky ze školy a cestou jsme se zastavily na zmrzlině, která mi samozřejmě kápla na novou halenku. Teď jsem opravdu šťastná za to, že si můžu lehnout na gauč. Jenže během chvilky přiběhne Sky.

„Steve tu nikde není."

„A kde by byl, prosím tě?"

Jdu se podívat na ledničku, kde jsme zavedli takový magnetický zápisník. Když někdo něco potřeboval, nebo prostě jenom odešel, aniž by se zmínil, napsal to sem. A popravdě Steve byl na tohle dost pedantský. Psal tam pomalu i to, že si šel zatrénovat do vedlejšího domu. Takže to, že nebyl v bytě ani se nikomu neozval a už vůbec to nenapsal na ledničku, bylo značně podezřelé. Jediný, kdo o něm mohl něco vědět, byl Tony a ten je dnes rád, že ví, kde bydlí. Zkusila jsem tedy zavolat Nataše.

„Ahoj, Nat. Není s tebou Steve?"

„Popravdě ho trochu postrádáme na poradě. Všimla sis, že je Tony dnes nějaký divný?"

„Jo. Nepamatuje si celé dnešní dopoledne."

„Přesně. Snaží si vzpomenout, ale jako by neměl žádnou vzpomínku. Nevymazal jsi mu náhodou paměť?"

„Pokud mu někdo vymazal paměť, byl to Johnnie Walker, ne já. Kdyby se Steve objevil, dej mi vědět."

„Ozvu se, kdybych někde zahlídla ten jeho sexy zadek."

Jsou tři hodiny ráno a Steve nikde. Začínám se o něj bát. Samozřejmě nechci hned volat policii nebo tak něco, Steve je dospělý muž, ale tohle je opravdu divné. Bojím se, jestli ho třeba nedostal někdo z jeho nepřátel, a že jich má hodně. Nakonec vstávám z postele, beru si na sebe župan a jdu se napít, když slyším šramocení klíčů. Vcházím do předsíně, kde stojí Sam s totálně opilým Stevem.

„Nazdárek, puso."

„NEŘÍKEJ MI PUSO! TY JAKO NEVÍŠ, KDE BYDLÍŠ?! A PROČ JSI NA ŠROT?! JAK SE TI TO VŮBEC POVEDLO?!"

Z rukou mi srší blesky a já mám chuť ho na místě usmažit. Sam je evidentně střízlivý, protože má v očích strach, když se na něj naštvaně dívám.

„Já ho jenom přivedl. Za nic nemůžu. Měj se hezky."

Pustil Steva, který se okamžitě poroučel k zemi a vystřelil odsud jako namydlený blesk. Já se snažila odtáhnout ho aspoň do koupelny.

„Miluju tě, víš to?"

„Vím. Tak proč jsi se opil? A jak se ti to vůbec povedlo?"

Chytne mou hlavu do dlaní a upře na mě svůj opilý pohled.

„To ti nesmím říct."

Když ho svlíkám ani se nebrání, takže přede mnou za chvíli stojí úplně nahý. Strkám ho do sprchy, ale on mě vtáhne dovnitř a pouští na nás oba ledovou vodu.

„Do prdele, co to děláš?!"

„Sprchuju se."

Celá promočená a nasraná vycházím z koupelny, když najednou něco slyším.

Nezaslouží si mě.

„Říkal jsi něco?"

„Vůbec nic, kotě."

Lžu ji do očí. 

„Co si to tam mumláš?"

„Já nic neříkám."

Štráduje si to úplně nahý do ložnice. Vidím na něm, že už zažíná střízlivět, protože evidentně zvracel. Lehne si do postele a já mezitím uklízím celou koupelnu.

Jak jí mám říct, že si ji nestihnu vzít, protože umírám? Proč je ten svět tak nespravedlivý?

V koupelně mi teprve dojde, že já neslyším Steva, ale jeho myšlenky. Něco se s ním děje. Opatrně jdu do ložnice a beru si ze stolku svůj mobil. Steve už tvrdě spí, takže nemám šanci ho vzbudit.

„JARVISI?"

„Ano, slečno? Mám vzbudit pana Starka?"

„Ne, potřebuju mluvit s tebou."

„Co ode mě potřebujete?"

„Nedělal v poslední době pan Stark krevní testy?"

„Ano. Včera asi v deset hodin mi zadal udělat test jedné krve, která obsahovala stopové množství séra, které s postupem času mizelo."

„Víš, čí je ta krev?"

„Tuto informaci mi pan Stark zatajil."

„Máš nějakou databázi členů Avengers? Možná, že v S.H.I.E.L.D.u něco takového měli."

„Bohužel, slečno. Nevedou se žádné zdravotní záznamy."

Jistě. Taková databáze by byla snadno napadnutelná. Pak mě něco napadne. Jdu ke svému stolu, který jsem si přesunula do obýváku k tomu úžasnému výhledu a hrabu se v papírech. Není to tam, takže to muselo zůstat u Cale a Sama.

„Ahoj, Cale."

„Jamie! To je dost, že jsi se ozvala. Ale příště bych uvítala nějakou pozdější hodinu."

„Omlouvám se, ale je to smrtelně důležité."

„O co jde?"

„Pamatuješ na tu složku? Tu z SSR o Kapitánovi."

„Ty mu říkáš Kapitán? Já myslela, že pro tebe je už jenom Steve."

„To je. Mohla by ses po té složce podívat?"

„Dej mi pár minut. Zavolám ti zpátky."

Asi po půl hodině mi opravdu volá.

„Mám ji. Chceš ji přivést?"

„To by byla ztráta času. Stačí mi říct počáteční zdravotní stav testovaného subjektu."

Cale mi vyjmenovala všechny nemoci, kterými Steve před sérem trpěl. Mě ovšem zajímala jen ta poslední.

„Setkal se s někým s tuberkulózou."

„Díky, jsi zlato."

Hned vytáčím JARVISE.

„JARVISI, ta krev, co jsi testoval, měla v sobě protilátky proti tuberkulóze?"

„Ano, slečno."

„A můžeš zjistit, jestli ten člověk byl očkovaný?"

„Dle všeho ne."

„Děkuju. A ještě něco. To sérum."

„Testoval jsem ho po vašem prvním telefonátu. Je to původní sérum z války."

„Jsi úžasný."

„Rád jsem vám pomohl."