Sherlock Watson [Sherlock BBC FF, CZ]

2. Jméno

(U příjmení Johnovy dcery nebude používáno české skloňování.) 

"Sherlocku?!" Johnův výhružný hlas se nesl prázdnou chladnou, jejíž chlad přidával na závažnosti této situace. Sherlock však nadále se svým proslaveným klidem pokračoval v bobříku mlčení. "Nahlásil jsem jméno Sherlock Watson." Odpověděl s klidem Sherlock a, aby to náhodou nebylo málo, ještě se na Johna usmál svým úsměvem, který naznačoval, že je nevinnost sama. Podle něj tato volba byla ta nejlepší, co mohl udělat. Jestli však mohl Watsona nějakým způsobem ještě více vytočit, pak se mu to právě úspěšně podařilo. John nechtěl věřit svým uším. 

"To je vtip, že ano? Nepojmenoval jsi mou dceru svým pitomým jménem?" Snažil se John přesvědčit sám sebe, že je tohle jen nějaký hloupý a nevhodně načasovaný vtípek. To přeci Sherlock dělával. V tom byl přímo expert. "Sherlocku?" Řekl už opravdu silně naštvaně, když jeho kolega jen mlčky stál vedle něj a tvářil se naprosto seriózně. "Bože, řekni, že to není pravda." John se chytil za hlavu a začal zoufale pochodovat po chodbě sem a tam. 

Tohle se nemohlo stát. Tohle prostě nemohlo být reálné. Nebo ano? Nebyl to jen zlý sen? Hloupý vtip? Pokus Johna vytočit tak, jako ještě nikdy předtím? Vážně ten sociopat právě pojmenoval jeho dceru podle sebe? Johnovi se v hlavě střídaly myšlenky jako na běžícím pásu a v obličeji se mu s každou vteřinou objevovala jiná emoce. Popírání. Vztek. Znechucení. Šílenství. Zoufalost. "Nějak nevidím, co máš za problém. Říkal jsem ti přeci, že Sherlock je dívčí jméno. A co by na něm mělo být pitomého." Probral Sherlock Johna svými slovy zpět do reality. Nebyl to sen. Opravdu se to dělo. 

"Ty... Ty!" John už se nedokázal dále ovládat a zuřivě se vrhl na skoro o hlavu většího konzultujícího detektiva, který tuto reakci neočekával. John vyprovokovaný událostmi tohoto dne s vojenskou přesností trefil Sherlocka rovnou do obličeje. Následovalo hlasité křupnutí, které dokazovalo, že John zasáhl svůj cíl. Kamená dlažba nemocniční chodby se zbarvila do ruda a Sherlock v ústech pocítil železnou pachuť.Historie se znovu opakovala a Sherlock Holmes z toho všeho opět nevyšel jinak než s krví řinoucí se z jeho nosu. 

"Nechápu to." Postěžoval si Sherlock zdravotní sestře, která mu nos ošetřovala, zatímco Johna vyváděla ochranka pryč. Tentokrát byl vypovězen z celé nemocnice s tím, že se má vrátit, až se trochu uklidní. "Zemřela mu žena. Co jste čekal? Že bude skákat radostí?" Nechápala teď naopak sestřička. "Lidé umírají a dělat si ohledně toho starosti není výhodou." Pronesl Sherlock typickou Homesovic filozofii, kterou mu vtloukával Mycroft. Sestra na to raději nic neřekla, ale opovrhujícím výrazem dala najevo, co si o jeho slovech myslí. Trochu nešetrně dokončila ošetřování a nechala Sherlocka, ať si jde po svých. 

221B Baker street

John seděl ve svém křesle, v ruce křečovitě svíral svůj mobil, až to vypadalo, že ho rozdrtí na padrť. Snažil se rozdýchat před malou chvílí ukončený telefonát, kterým se snažil změnit jméno své dcery. Pokoušel se tak zachránit to, co Sherlock úspěšně zbabral. Prosil. Přemlouval. Vyhrožoval. Bylo to však marné. Jediné co dokázal usmlouvat bylo, že jeho dceři přidali Mary jako prostřední jméno. Kdo ale kouká na prostřední jména? On sám před ostatními přeci skrýval to, že je Hamish, jak jen to šlo. 

Vzteky to v něm vřelo a nebylo třeba Sherlocka, aby člověk poznal, že John každou chvíli opět vybouchne. Vstal, rozhlédl se kolem sebe hledajíc něco, na čem by se mohl vybít. Netrvalo dlouho a John začal házet různými věci po bytě, přičemž zuřivě opakoval dvě slova jako zaseknutý gramofon. "Sherlock Watson... Sherlock Watson... Sherlock Watson..." S každým zopakováním letělo vzduchem něco jiného. Začalo to polštářem z křesla, pokračovalo stohem papírů z jejich posledního případu jež byl následován dalšími věcmi.

Kdyby Sherlock brzy nevstoupil do jejich společného bytu, John by nejspíše zruinoval celé jeho vybavení. Hned za Sherlockem se objevila starostlivá paní Hudsonová, kterou přivolal hluk rozbíjejících se věcí. "Ach božínku, Johne! Co jste to tu prováděl?" Vyjekla zhrozeně a už automaticky začala vše uklízet, zatímco John stál uprostřed té spouště s popelníkem z Buckinghamského paláce v ruce. "Taková škoda a ten nepořádek..." Lamentovala dál paní Hudsonová. 

Nikdo však jejím nářkům nevěnoval pozornost. Sherlock rentgenovým pohledem zkoumal obývací pokoj a zjišťoval, co všechno stihl jeho kolega zničit, zatímco tu nebyl. Poté bez jakéhokoliv komentáře či alespoň náznaku reakce přešel k oknu, vzal své housle a začal je s naprostým klidem ladit. John chvíli vypadal, že se chystá něco říct. Slova ho přímo pálila na jazyku. Nakonec se ale jen otočil na patě a zmizel ve svém pokoji s hlasitým třísknutím dveří, aby všem dal najevo své rozpoložení, kdyby si ho doteď náhodou někdo nevšiml.

"Sherlocku, co se stalo? Pohádali jste se?" Pozastavila se jejich domácí nad Johnovým chováním a doufala, že jí to alespoň Sherlock objasní. Ten ještě chvíli mlčky zíral z okna, než konečně promluvil. Neříkalo se mu to lehce. Jazyk mu ztěžkl a nastala jedna z výjimečných chvil, kdy jindy sebejistý a vševědoucí detektiv nevěděl, co říct. Měl Mary rád, ale kvůli Johnovi se snažil tvářit, že ho to nezasáhlo. Někdo tu musel zůstat ten silný a vyrovnaný, zatímco ostatní se hroutili jako domeček z karet. "Mary zemřela při porodu." Oznámil paní Hudsonové, přiložil si housle ke krku a začal hrát pomalou smutnou melodii, aby tak mohl dát průchod svým skrývaným emocím. 

Teskné tóny se nesly až nahoru do Watsonova pokoje a drásaly už jeho tak zničené srdce. John frustrovaně strčil hlavu pod polštář, přitlačil ho na své uši a prostěradlo okamžitě smáčely jeho slzy. Konečně byl sám a mohl dát průchod všem pocitům ze ztráty Mary. Nevěděl, jak dlouho tam tak ležel. Slzy mu stékaly z očí ještě dlouho poté, co už Sherlock dohrál. Teď už nebyl nikdo, kdo by mu je setřel z obličeje a řekl mu, že vše bude v pořádku, protože jeho Mary byla pryč. Zoufale plakal, dokud neusnul vyčerpáním a nepadl tak do spleti nočních můr, které byly součástí jeho neklidného spánku.