Sherlock Watson [Sherlock BBC FF, CZ]

8. Střepy (ne)přináší štěstí

Byl jeden z mála slunečných dnů a obyvatelé Londýna toho okamžitě využili. Parky byly plné cyklistů, rodin na vycházce či zamilovaných párů na rande. Všechen shon jako by náhle ustal, protože každý si chtěl vychutnat tento výjimečný příjemně hřejivý den. Každý až na doktora Watsona. John už od rána pobíhal po Londýně a procházel nabízené byty, které ho v novinách zaujaly.

Žádný ale nebyl podle jeho představ. Jeden byl zbytečně moc velký, druhý příliš drahý. Další byl ve čtvrti, kde by se člověk ukousal nudou, nic pro válečného veterána. Následoval jeden přehnaně uklizený, který John nemohl snést, protože už si zvykl na nepořádek, který Sherlock dělal a který nemělo cenu uklízet. Byt, který vypadal přijatelně, byl zase moc daleko od jakékoliv školy, kam by mohla Sherlock v budoucnu chodit. A tak to šlo celý den. 

Watson si nakonec musel přiznat, že neexistuje nic co by se vyrovnalo bytu 221B na Baker Street. Nikde nebyla milá paní Hudsonová. Nikde na něj nekoukal ze zdi rozstřílený smajlík. Nikde neměli v ledničce části lidských těl. Když John viděl všechny ty byty, uvědomil si, jak moc mu přirostl jejich byt k srdci. Bylo vůbec možné opustit Baker Street? Jak to říkal Sherlock? Až paní Hudsonová opustí Baker Street, tak padne Anglie. Něco na tom bude... A tak se John Watson vydal zpátky domů.

Mezitím na Baker Street

Slunce pronikalo okny do bytu 221B. Poletující zrnka prachu byla viditelná v těchto paprscích, jelikož závěsy na oknech dnes výjimečně nebyly zataženy. I Sherlock a Sherlock si užívali slunečné odpoledne. Malá Watson stála s Holmesem u okna, kde se snažila s pomocí svého jmenovce hrát na violu. Bytem se linuly falešné tóny, ale v tomto příjemném počasí to bylo všem jedno. Přesto se někdo rozhodl, tento dokonale vypadající den narušit. 

Klid tohoto nádherného odpoledne byl bolestně přerušen hlasitou střelbou, která se z ničeho nic začala rozléhat po celé Baker Street. Sherlock Holmes si toho všiml dříve, než vše vůbec začalo. Dříve než hlasité zvuky výstřelů stihli přerušit vrzání violy. Dříve než střelec stiskl spoušť kulometu. Dříve než se začalo tříštit skelní tabule jejich bytu. 

Otevírání okna v protějším domě. Lesk hlavně. Pohyb střelce odjišťujícího svou zbraň. Z toho všeho dokázal Sherlock lehce vydedukovat, co se v příštích vteřinách bude odehrávat. V momentě, kdy se ozvaly první zvuky tříštícího se skla, už ležel Holmes na zemi a pod sebou tiskl malou Watson, kterou před ostrými střepy chránil vlastním tělem. 

Hluk střelby se rozléhal bytem. Kulky se zarývaly do omítky a rozbíjely všechno, co stálo v jejich cestě. Okenní tabulky se roztříštily jako první a ostré úlomky se rozletěly všude kolem. Bylo to jako věčnost. Jako by klid, který doteď panoval, vůbec neexistoval. V jedné vteřině vše zmizelo a z odpolední pohody se stala noční můra.

Poslední co Sherlock Holmes cítil, než ztratil vědomí, byla bodavá bolest v hlavě. Pak následovalo už jen ticho a tma. Nikde se neobjevila Molly se svými radami. Ani Mycroft nadávající mu do idiota. Nikdo mu neříkal, co má udělat, aby nezemřel. Nezjevil se ani Moriarty. Jen černočerné temno a hrobové ticho. 

Sherlock Watson zůstala uvězněna pod tíhou velkého těla. Nejdříve ani netušila, že Sherlock přestal vnímat své okolí. Byla příliš vyděšená ze střelby, která sice již utichla, ale jí stále zněla v uších. "Willy?" Snažila se na něj zavolat, ale její slabý hlásek zanikl pod Sherlockovým tělem. "Willy!" Snažila se křičet. Holmes ale na její volání nereagoval. Nereagoval ani ne její slabou snahu ho ze sebe odstrčit. Sherlock "Willy"Holmes už nereagoval na nic. 

První kdo se přiřítil do pokoje byla paní Hudsonová. "Drahouškové jste v po...." Nedokončila větu a zhrozeně zírala na krev, která stékala ze Sherlockovy hlavy. "Sherlocku!" Rozběhla se k němu a otočila ho obličejem vzhůru. Tím konečně osvobodila malé tělíčko uvězněné pod větším. "Paní Hudsonová... Sherlock... Sherl... pomoc..." Vzlykala Sherlock a nedokázala ze sebe dostat jedinou větu. Když paní Hudsonová pochopila, co se tu muselo stát, nemeškala už ani vteřinu a šla volat sanitku.

Když doktor Watson přijížděl taxíkem na Baker Street nečekala na něj slunečná ulice ani klidně se procházející lidé. Ulici uzavírala policie a u 221B stála sanitka. Tohle nebylo to ležérní odpoledne, které doteď všude v Londýně panovalo. Lidé se začínali shlukovat, všichni ukazovali na vůz záchranné služby, zatímco se je policie snažila vykázat do bezpečné vzdálenosti. 

John POV

Než jsem stihl vystoupit z taxíku a vysvětlit policistům, že tam bydlím, sanitka odjela. Nevěděl jsem kdo v ní byl. Sherlock? Druhý Sherlock? Paní Hudsonová? Co se tu sakra stalo během doby, kdy jsem byl pryč? Vběhl jsem do bytu, ale v přízemí nikdo nebyl. Schody nahoru jsem vzal tryskem s obavami, co na mě nahoře čeká. Když jsem vletěl do dveří, zůstal jsem šokovaně stát jako přikovaný. 

Střepy. Krev. Kulky zaryté ve zdi. Vybavení bytu rozstřílené. Uprostřed toho všeho stála má plačící dcera. Lestrade seděl se vzlykající Paní Hudsonovou na pohovce a prováděl výslech. Vědomí toho kdo chybí mě zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Můj nejlepší přítel a jediný konzultující detektiv na světě. Sherlock Holmes.

Neměl jsem sílu zeptat se co se stalo. Náš byt o tom svědčil dostatečně. Vzal jsem svou dceru do náruče a pevně ji k sobě přitiskl. "Sherlock... Sherlock... tati on... jeho hlava..." Vzlykala mi na klíně, zatímco jsme spolu seděli v mém křesle. Díval jsem se na Sherlockovo, které leželo převrácené na zemi, a v tu chvíli jsem pochopil, že jsem dnes neměl nikam chodit. Neměl jsem se snažit opustit Baker Street.

Náhle dorazil Mycroft. Zjevil se ve dveřích s velmi ustaraným výrazem v obličeji. Jeho pohled nejdříve padl na krev na zemi a poté na mě. "Prosil jsem Vás, abyste na něj dal pozor." Řekl mi vyčítavě a propaloval mě pohledem. Zklamal jsem. Nejen Sherlocka ale i Mycrofta, protože jsem nedokázal ochránit jeho bratra. 

Přál jsem si, aby ta krev na střepech z okenního skla byla má. Přál jsem si, abych teď já ležel na operačním sále. Zasloužil bych si to místo mého kolegy. To Sherlock byl ten, co řešil případy. To Sherlock se staral o mou dceru, která se mi tu teď vyděšeně choulila na klíně. Já poslední dobou jen přidělával problémy. Byla to všechno má vina. Neexistovala žádná omluva ani čin, kterými bych tohle všechno napravil. Zklamal jsem.   

~~~
Zdravím po delší době. Jelikož teď zařizuji brigádu, nebylo moc času na psaní a navíc bylo třeba pořádně promyslet všechny detaily pokračování. Teď už je vše naplánované, mám sepsané poznámky pro budoucí kapitoly, tak snad mi psaní půjde zase trochu rychleji.

Konečně se v ději dostáváme ke zvratu. Prosím, nebijte mě, ještě nejsme u toho nejhoršího. Uklidňující slova, že? xD Raději mizím, než mě zlynčujete. Uvidíme se u příští kapitoly ^^