Sherlock Watson [Sherlock BBC FF, CZ]

7. Willy

Sherlock POV

Stál jsem u mikroskopu a zkoumal výsledek jednoho z mých pokusů. Od té doby co Sherlock povyrostla a začala být trochu samostatná, jsem konečně měl opět více času pro sebe a mou práci. Z přemýšlení nad vhodnou chemickou látkou mě vytrhlo náhlé zatahání za rukáv. 

"Willy, kam patší ty plsty?" Zeptala se ušišlaně malá Watson a ukázala na prsty, které mi včera zapůjčila Molly. "Do ledničky prosím, děkuji." Kývl jsem směrem k chladničce a vrátil se ke tkáni, kterou jsem před vyrušením zkoumal.

Willy. William Sherlock Scott Holmes. Z nějakého mně nepochopitelného důvodu si Sherlock vybrala mé první jméno místo mého používaného jména. To by ale nebylo tak podivné, kdyby mi ním neříkala, jen když jsme sami. Mezi ostatními jsem byl prostě Sherlock. Nejvíce mě však děsilo to, že jsem si na oslovení Willy zvykl. Pokud se tohle donese k Mycroftovi, vysměje se mi jako ještě nikdy...

Jestli jsem měl něco na Sherlock rád, tak to byl její přístup ke mně a k mé práci. Jako jediná v tomto domě mě za mé experimenty neodsuzovala. Právě naopak. Velmi ráda mi pomáhala a tiše trpělivě čekala, co jí o nich povím. Ne nadarmo se jmenuje Sherlock Watson. Chytrá po Mary a odvážná jako oba její rodiče.  

"Willy a co je to ten palác myšli do ktelého chodíš?" upoutala jednou mou plnou pozornost. Seděla mi na ramenou a pohrávala si jako vždy s mými vlasy. Tento zvyk jí zůstal od narození a já měl konečně na co svádět můj rozcuchaný účes. 

"Říká se palác mysli." Opravil jsem její výslovnost. "Je to místo, které si představíš v hlavě. Na tom místě je uložené vše, co znáš. Pak už stačí jen přijít a podívat se na to." Vysvětloval jsem jako by to snad mohla pochopit. Sherlock chvíli mlčela a urputně přemýšlela. "Takže je to jako palác, kde žijí plincezny, ale jsou tam věci, co mě učíš? To zní supel!" Řekla, seskočila ze mě a zmizela do pokoje.

Její reakce mě trochu vykolejila. Seděl jsem tam, nevím jak dlouho, s pusou otevřenou a nevěřil vlastním uším. Když jsem se zase probral do reality, bylo o půl hodiny více a v bytě bylo hrobové ticho. Nebylo to však nic neobvyklého, Sherlock byla zázračně klidné dítě. 

Pro jistotu jsem však šel zkontrolovat, jestli mi náhodou nedělá nepořádek v mých věcech. Malá Watson seděla na zemi a stavěla něco z kostek. "Podívej Willy, stavím můj palác mysli." Řekla tentokrát správně a já se nad tím musel pousmát. 

John POV

Seděli jsme všichni tři v obývacím pokoji. Sherlock seděla v mém křesle naproti Sherlocka a prohlížela si jednu z jejích knížek pro děti, zatímco Holmes četl nějakou velmi odbornou literaturu. Já byl na gauči s novinami, přes které jsem je nenápadně pozoroval. 

Už jsem na ně nebyl naštvaný. Ani mi nevadilo být s nimi v jedné místnosti. Přesto ale mezi námi byla stále nějaká neviditelná bariéra. Jako by něco zpřetrhalo ta pouta mezi námi a já k nim teď nemohl nalézt cestu. Jediná věc co mě iritovala, byl styl, jakým Sherlock vychovával mou jedinou dceru.

"Tak už to řekněte, Johne." Promluvil na mě náhle Sherlock. Trochu mě to vyděsilo. Holmes doteď vypadal, že nic kolem sebe nevnímá. "Proč bych měl něco říkat? Jen si tu čtu noviny." Tvářil jsem se, že ho vůbec nechci seřvat za to, co provádí s mou dcerou. Ta zvedla hlavu a chvíli se na mě koukala tím pohledem co vídám u Sherlocka. 

"Nečteš." Prohlásila sebejistě. "Správná dedukce." Pochválil ji Sherlock, který doteď pořádně nezvedl oči od knihy. "Co? Jak?..." Nedalo mi to a musel jsem se zeptat. Byl jsem zvyklý, že mě prokoukne Holmes, ale že už i má dcera? "Nečteš, plotože jsi neotočil ani jednu stlanu." Řekla Sherlock a hned na ni navázal druhý Sherlock. "Navíc máte noviny skloněné v takovým úhlu, abyste na nás přes ně viděl, takže rozhodně tu nejste proto, že si chcete číst."

A už to ve mně zase vřelo. Vážně se tu zblázním. Jako by nestačil jen jeden, teď už i má dcera. Měl jsem jí věnovat více času a ne ji nechávat tomu vysoce funkčnímu sociopatovi. Celé dny se tu jen přehrabují v kusech lidských těl, až se mi z toho dělalo zle. 

Začal jsem uvažovat o tom, že bychom se přestěhovali a Sherlock už by tak nemohl mít na mou dceru vliv. Ignoroval jsem, jak na mě oba zírají a snaží se vydedukovat, na co myslím. Vrátil jsem se pohledem k novinám a začal jim konečně věnovat mou plnou pozornost, přesněji části s nabídkami bytů.

~~~
Povídka včera dosáhla 200 přečtení, za což chci všem poděkovat. Nevím kolik ještě bude kapitol, ale nečekejte veledílo na 50 částí. Nechci tu psát nějaké zbytečné nudné kapitoly, jen aby se to celé protáhlo. Raději kvalitně a krátce než zdlouhavě a o ničem. Navíc preferuji, když je povídka dopsaná. 

John konečně vidí, co způsobil, a rád by práskl do bot. No uvidíme, jestli se mu podaří odpoutat od Baker street.
Uvažovali jsme se spolužačkou, zda Mycroft má nebo nemá vědět o bratrově novém pojmenování. Nakonec jsme se shodli, že to Sherlockovi nemůžeme udělat :D