Sherlock Watson [Sherlock BBC FF, CZ]

1. Život & smrt

John už hodnou chvíli seděl na kovové židli v nemocniční chodbě, jejíž chlad mu pronikal do celého těla a umocňoval tak pocit beznaděje, který se mísil se smutkem a depresí. Mlčky zíral do prázdna a stéle nemohl uvěřit slovům, která mu před pár minutami řekl jeho bývalý spolužák ze studií, jenž byl u porodu jeho ženy. Slova po kterých Johnovo srdce vynechalo několik úderů a svět se na chvíli úplně zastavil.

Komplikace... Velká ztráta krve... Je mi to líto. Dělali jsme, co jsme mohli... Dítě je v pořádku...

Dítě. Ano, jeho dítě žilo. Přišlo na tento svět, aniž by vědělo, jakou tragédii způsobilo. Jeho narození nedokázalo utišit zármutek ze ztráty Mary, který se pomalu a velmi bolestivě rozléval celým tělem Johna Watsona. Naplňoval každou buňku jeho organizmu a ničil poslední kousky štěstí, které v něm ještě zbývaly. John byl ztělesněním zoufalství a naprostého zničení.  Choulil se na židli doufajíc, že s ním někdo zacloumá a každou chvíli se probere z nějaké noční můry. Nic takového se však nedělo, jelikož toto byla krutá a nesmlouvavá realita. 

Mary. Jeho milovaná Mary která tu s ním byla, když ztratil Sherlocka a on nevěděl, co se životem. Mary která ho dokázala uklidnit, když byl na Sherlocka naštvaný do nepříčetnosti. Mary která ho dokázala rozesmát, když měl špatnou náladu. Jeho Mary byla navždy pryč. Nebylo to jako Sherlockovo divadlo. Vzali ho k ní. Ležela tam, jako by jen spala. Čekal že vstane, zářivě se na něj usměje, jako to uměla jen ona, a on ji bude moci znovu obejmout. Nasát její nádhernou vůni a pevně ji k sobě přitisknout. Její tělo ale již ztratilo všechno teplo, které dříve vyzařovalo. Její oči zůstaly zavřené a nevítaly ho svým jiskřivým pohledem. Její rty se na něj nesmály, ale zůstávaly pevně semknuté. Jeho Mary...

"Doktore Watsone, Johne." Oslovil ho jeho známý opatrně, vida v jakém stavu John byl. "Je mi líto, ale už tu nemůžeš být, musíme tělo tvé ženy přesunou do márnice a uvolnit to tu pro další zákroky." Márnice. To slovo ještě více podtrhovalo tuto úděsnou realitu. Bylo chladné, děsivé a bralo člověku poslední kousky naděje. Mary bude ležet v márnici a už nikdy znovu neprocitne, zatímco on tu zůstane sám a bude nucen dále žít. Ale pro co? Jeho život půjde dál den za dnem, zatímco pro Mary dnešním dnem skončil, avšak část Johna zemřela spolu s ní.

Jaký mělo smysl žít, když tu nebude Mary? Ona byla jeho světlem v těch nejtemnějších dnech, kdy měl pocit, že už nikdy nebude lépe. Ona ho dokázala udělat opět šťastným a byla jeho zdrojem energie. Co teď bez ní? Kdo se ho ráno zeptá, jak se mu spalo? Kdo ho bude vítat s nachystanou večeří, až přijde unavený z práce? Kdo ho obejme, když bude mít špatnou náladu? Komu bude vyprávět, co celý den dělal? Na koho se bude těšit při cestě z práce?

John cítil, jak se mu pomalu z plic vytrácel kyslík. Jako by je náhle sevřel pevný svěrák, který někdo bez zastavení utahoval. Jeho srdcem projížděla bolest připomínající bodnutí nože a každou vteřinou se zabodával další a další. Nedokázal Mary nechat jen tak jít. Ne takto náhle a bez rozloučení. Bylo tolik věcí, co jí chtěl povědět. Tolik věcí, které spolu s ní chtěl udělat. Jeho srdce bilo jen pro ni. Pro koho má tlouci teď? Mělo cenu, aby ještě vhánělo nově okysličenou krev do jeho těla? 

"Vy jste John Watson, že ano? Vaše dcera je v pořádku. Měl byste se jít na ni podívat, určitě vás to trochu povzbudí." Nabádala ho trpělivě nějaká zdravotní sestra. On však nechtěl pryč. Chtěl zůstat se svou Mary. Držet ji za ruku a už ji nikdy nepustit. Šeptat jí do ucha, že ji miluje a nikdy ji neopustí. Takhle to přece nemohlo skončit. Jak by ji mohl opustit? Přesto cítil, že ho někdo odvádí jinam. Pryč od osoby kterou tolik miloval a se kterou chtěl žít až do konce svého života. Sledoval, jak se mu Mary ztrácí z dohledu, až ho od ní oddělily dveře a pak další a další... 

John šouravými kroky vešel do místnosti, kam ho nasměrovali a hned ve dveřích zůstal šokovaně stát. Scéna kterou uviděl mu málem vyrazila dech. Vysoká mužská postava v dlouhém černém kabátě a s modrou šálou kolem krku se skláněla nad postýlkou. Černé kudrnaté nepoddajné vlasy mu při tom spadávaly do obličeje. Nebyl to nikdo jiný než jeho nejlepší přítel Sherlock Holmes, který si se zájmem prohlížel jeho pár hodin starou dceru. "Na to že z nás dvou oplýváš lidskými vlastnostmi ty, nějak zanedbáváš svou dceru, Johne." Poučil ho Sherlock, aniž by se k Johnovi ráčil otočit. 

Žádná slova útěchy. Žádné přání upřímné soustrasti. Žádný pokus o porozumění tomu, jak se John právě cítí. Ale kdo by něco takového čekal od Sherlocka Holmese, jediného konzultujícího detektiva na světě. Tento vysoce funkční sociopat, jak se sám označoval, sotva mohl vědět, co jsou to emoce způsobené ztrátou někoho blízkého. John by se tomu musel zasmát, kdyby jeho vnitřnosti právě neumíraly žalem a v žilách mu nezačínal kolovat vztek. Měl chuť Sherlockovi jednu vrazit, ale jako mnohokrát i tentokrát se mu ji podařilo potlačit.

"Sherlocku, moje žena..." Vykřikl náhle naštvaně John, ve kterém vřela krev a už se dále nedokázal ovládat. Na více slov už se však nezmohl. Byl příliš zoufalý, zničený a naštvaný na celý svět kolem něj. Aby to nebyl málo, vztekle nakopl odpadkový koš, čímž způsobil ještě větší rámus. Johnovi se tím však vůbec neulevilo, a tak jediným výsledkem ním způsobeného hluku bylo, že probudil svou dceru, která začala okamžitě plakat a křičet na celou místnost. 

"No tak Johne, snad víš, že malé děti probere sebemenší hluk." Vmetl mu okamžitě do obličeje jeho přítel. "Idiot..." procedil ještě Sherlock mezi zuby a vystupňoval tak vztek svého přítele na ještě vyšší úroveň. "Moje žena je mrtvá!" Zaječel John tak, že se z toho málem otřásly tabulky v oknech a jeho dcera začala naříkat ještě hlasitěji. To už přivolal zdravotní sestru, která oba muže vyhodila ven z místnosti a šla utišit plačící dítě. 

Sherlock a John stáli na chodbě, zírali jeden na druhého a vládlo mezi nimi takové ticho, že by člověk slyšel spadnout špendlík na zem. Napětí by se v tu chvíli dalo krájet. Jako první nakonec prolomil ticho Sherlock. "Mimochodem, chtěli znát jméno. Nebyl jsi tu, tak jsem jim ho řekl za tebe." John jej nepřestával zabíjet pohledem, zhluboka se nadechl a s nuceným klidem odpověděl. "Doufám, že jsi jim řekl Mary." Chtěl, aby se jeho dcera jmenovala po jeho milované manželce, o kterou právě přišel. Žádné jiné jméno nepřicházelo v úvahu.