Sherlock Watson [Sherlock BBC FF, CZ]

5. Čaj, mléko a slib

John POV

Seděli jsme v taxíku a vraceli se ze hřbitova na Baker Street. Sherlock spala v mé náruči a já měl konečně čas, si ji pořádně prohlédnout. Viděl jsem v ní Mary a myslím, že mnohem více než ostatní. Ten nos, ty rty... Zase jsem cítil, jak mě spaluje zármutek a vře ve mně zloba vůči celému světu. Nebylo to spravedlivé. Proč já? Proč vždy já? 

Musel jsem od ní odvrátit pohled. I když jsem si myslel, že to zvládnu, už zase jsem ji nemohl snést. Koukal jsem z okna, jak cesta pomalu ubíhá, a přemýšlel co mám udělat. Nemohl jsem teď Sherlock vrátit Sherlockovi, vypadal bych jako zbabělec. Na druhou stranu se mi příčilo už jen to, že ji držím. Jak si na tohle mám zvyknout? Jak se o ni mám starat, když ve mně jen vyvolává vztek a nenávist?

Sherlock POV

Sledoval jsem pečlivě Johna, zatímco jsme mířili domů. Tak jak to na hřbitově vypadalo, že starý silný doktor Watson je konečně zpět, tak teď zase začínal mizet. Potřeboval jsem ho tu udržet, ale nenapadlo mě jak. Lidské emoce jsou něco nepochopitelného. Na tuhle práci jsem měl vždy Johna. Nemohl by prostě pomoci sám sobě? Ne, Sherlocku, nebuď idiot. John je teď přeci absolutně nepoužitelný. 

Dorazili jsme konečně do našeho bytu 221B. Na stole na nás už čekal čaj a mléko v kojenecké lahvi. Alespoň paní Hudsonová neselhala na rozdíl od Johna. Ten vypadal teď ještě hůře, než v taxíku. Seděl tu naproti mě, krmil malou Sherlock, ale vůbec nevnímal co dělá. Uvažoval jsem, jestli zakročit, nebo mu dát ještě chvíli na vzpamatování.

"Johne, mohl byste laskavě dávat pozor na to, co děláte!" Napomenul jsem ho, když Sherlock polil mlékem. Toto byl poslední signál k tomu, abych zakročil. Odložil jsem můj čaj, prudce vstal a než se můj kolega stačil nějak bránit, vzal jsem jeho dceru zpět k sobě. Otřel jsem kapesníkem její politý obličej a s mnohem větší jistotou, než před pár dny, jsem ji krmil. Dle mého názoru byla tato činnost nejjednodušší a tak jsem nedokázal pochopit, jak právě někdo jako John to nezvládá. 

Sherlock na mě koukala s vykulenýma očima, ve kterých se něco náhle změnilo. Ale co? Proč mi najednou připadaly jiné, než když ji držel John? Co způsobilo tu změnu výrazu? Pak mi to došlo. Klid. V mé náruči vypadal klidnější, což bylo zvláštní. Proč by se dítě cítilo klidněji u vysoce funkčního sociopata než u vlastního otce? 

John beze slova sesunul hlavu do dlaní, čímž upoutal mou pozornost a přerušil tak tok mých dosavadních myšlenek. Vypadal frustrovaně a vyčerpaně. "Proč tohle děláte? Proč se o ni staráte?" Ozval se po chvilce mlčení. Jeho dotazy mě překvapily. Myslí to vážně? Má opravdu tak špatnou paměť, nebo mě tak podceňuje?  "Na vaší svatbě jsem složil slib. Myslím, že více vám snad připomínat nemusím." 

John POV

"Na vaší svatbě jsem složil slib..." Ta slova mi zněla hlavou a postupně oživovala, dříve šťastné nyní však velmi bolestivé, vzpomínky na ten den. Pak se mi vybavila i ta, na kterou Sherlock odkazoval. Jeho slib. V jeho aktuální chování nebylo žádné předvádění nebo dokazování, že on je tu ten lepší. Byl to jeho slib. Nevím jestli mě to více překvapilo nebo šokovalo. Sherlock Holmes dodržující jeho slib.

Vzhlédl jsem a viděl z něj vyzařující upřímnost. V jeho tváři nebyl žádný výsměch ani pokus o vtip. Byla to jedna z mála výjimečných chvil, kdy můj nejlepší přítel ukázal svou lidskou stránku. "Sherlocku já..." Začal jsem, ale nedopověděl jsem. Nevěděl jsem co říct. Slova někam utekla a já už ani nevěděl, co jsem nimi chtěl vyjádřit. Myslím, že jsem ani nic říkat nemusel. Sherlock ve mně svým pohledem vždy dokázal číst, jako v otevřené knize.

Chvíli jsme na sebe koukali, pak jsem dopil svůj čaj, zvedl se a mlčky zmizel ve mém pokoji.