Sherlock Watson [Sherlock BBC FF, CZ]

4. Pohřeb

Sherlock POV

Dopisoval jsem právě e-mail pro George Lestradea, když malá Sherlock začala plakat. Přerušil jsem práci a otráveně vešel do mého pokoje zjistit, proč dělá rámus na celý dům. Vyzkoušel jsem vše co se dalo. Přebalil jsem ji, nakrmil, ustlal postel, aby se jí lépe leželo, ale ona pořád ne a ne přestat. "Paní Husonová! Ten váš návod na dítě nefunguje!" Zakřičel jsem dolů na svou domácí. 

Paní Hudsonová za chvíli dorazila nahoru s podnosem na kterém byly dva čaje a talíř sušenek. "Zrovna jsem vám chystala čaj, drahoušku. Copak se děje?" Zeptala se a já jen ukázal na dveře ložnice, kde stále naříkala Johnova dcera. "Udělal jsem vše, co jste mi řekla, ale ono to stále ne a ne usnout. Místo toho mě tu nadále ruší od práce." Řekl jsem, soudě dle výrazu paní Hudsonové, trochu více hrubě, než jsem měl. 

"Nejspíše se jen cítí osaměle, zkuste ji chvíli chovat, uvidíte že to zabere." Řekla paní Hudsonová a zase zmizela. Prostě mě v tom sprostě nechala vykoupat. Frustrovaně jsem si prohrábl vlasy a vymýšlel alternativní řešení. V tom hluku se ale nedalo přemýšlet. Po chvíli mi pohled padl na housle. Jestli nepomůže tohle, pak budu nejspíš nucen pochodovat po bytě s dítětem v náručí a to se mi opravdu nechtělo. Na to je tu John, který právě stávkuje u sebe v pokoji.

John POV

Slyšel jsem křik mé dcery, jak se rozléhá celým bytem. Bylo to frustrující. Nedokázal jsem snést ani pohled na ni, natož její pláč, který mi drásal uši a bolestně bodal do srdce. Pod schody se ozval Sherlockův hlas, jak něco volá na paní Hudsonovou a pak už byl opět slyšet jen pláč malé Sherlock. Sherlock. To stupidní jméno mi nedávalo spát. Jak jen mohl pojmenovat takto moji dceru.

Tok mých myšlenek přerušil zvuk houslí. Co to ten idiot provádí? To si vážně myslí, že ji takto utiší? Pláč se chvíli mixoval s Sherlockovým hraním, když najednou nastalo hrobové ticho. To mě celkem vyděsilo. Co kdo udělal, že Sherlock přestala brečet? Neumlátil ji ten sociopat smyčcem? 

Nedalo mi to a s nachystanou záminkou jsem se vydal dolů. Vešel jsem do Holmesovy ložnice, kde právě Sherlock přikrýval spící Sherlock, aby jí nebyla zima. "Přišel jste se konečně postarat o své dítě? Trochu pozdě zdá se mi." Probodl mě Sherlock vyčítavým pohledem. Já ale malé Sherlock ani jeho slovům nevěnoval dále už žádnou pozornost, když jsem se ujistil, že je vše v pořádku. 

"Jen jsem ti přišel říct, že pohřeb Mary je zítra ve 13:30. Vyřiď to ostatním." Stroze jsem mu sdělil to, co jsem chtěl, a zmizel jsem v koupelně. Pustil jsem na sebe ledovou sprchu a znovu se ztratil ve svých myšlenkách. Musel jsem myslet na Mary. Na to jak se s ní zítra naposledy rozloučím, ale ona už to neuslyší. Už mě neuklidní, že všechno bude v pořádku. Nebude se mnou plánovat, co budeme o víkendu dělat s naší dcerou a kam si zajedeme na dovolenou. Místo toho ji nosí v rukou tento vysoce funkční sociopat. 

"K čertu s tím!" Zakřičel jsem, ale můj hlas zanikl v hluku tekoucí vody. "Johne, víš, že pud sebezáchovy ti nedovolí se utopit, takže je zbytečné v té vodě stát tak dlouho." Ozval se za dveřmi Sherlock se svými typickými radami, které mě aktuálně velmi iritovaly. Naštvaně jsem vypnul vodu a po chvíli opustil koupelnu. V obývacím pokoji jsem si vzal pár sušenek a šálek čaje od paní Hudsonové, než jsem opět zmizel zpátky ve svém pokoji.

*Druhý den, pohřeb Mary*

Celou noc jsem nespal a jen se převaloval na posteli vyděšený vzpomínkami na Sherlockův pohřeb a myšlenkami na zítřejší pohřeb Mary. Neměl jsem rád pohřby od té doby, co jsem byl na tom Sherlockově. Tento jsem však nemohl vynechat. Než jsem se nadál, bylo odpoledne 13:15 a zaměstnanec pohřební služby mi vysvětloval poslední detaily ohledně smutečního obřadu. Vnímal jsem ho jen napůl. 

Vybavil jsem si naši svatbu, kdy jsme si s Mary řekli své ano a přísahali si, že spolu budeme, dokud nás smrt nerozdělí. A teď to tu bylo. Smrt nás rozdělila dříve, než jsem si kdy dokázal představit. To že jsem s ní nebyl v jejích posledních okamžicích, mě teď, když jsem stál u její rakve, užíralo ještě více. 

Ležela tam stejně jako předtím v nemocnici. Její výraz se od té doby nezměnil. Díval jsem se na ni a snažil si zapamatovat každou křivku jejího obličeje, protože toto byla poslední příležitost jej vidět. Nakonec nás od sebe oddělili zaměstnanci pohřební služby, kteří dali na rakev víko a zatloukli ho. Tím skončil poslední okamžik, kdy jsem mohl vidět mou milovanou ženu. 

Zbytek pohřbu jsem byl sotva schopný vnímat. Vše bylo zamlžené v oparu mé bolesti a zármutku, který mi lomcoval tělem. Cítil jsem, jak mi lidé potřásají rukou a přejí upřímnou soustrast. Někteří mě soucitně plácali po ramenou. Dostával jsem nabídky s pomocí a ujištění, že se mohu ozvat kdykoliv budu potřebovat. 

Sherlock hrál na své housle stejně jako na naší svatbě, jen tentokrát to byla velmi smutná skladba. Chvíli jsem přemýšlel, kdy už jsem ji slyšel. Pak mi došlo, že je to ta, co hrál, když jsme se vrátili z nemocnice po tom, co Mary zemřela. Pohřeb pokračoval dále, ale já už z něj nevnímal nic. Jen jsem zničeně a bezmocně sledoval, jak rakev s mojí milovanou manželkou klesá do hrobu a je následně zaházena hromadou chladné těžké hlíny. 

Opět jsem stál u náhrobku, tentokrát s nápisem Mary Watson. Mary Watson. Ta dvě slova se mi vpíjela do očí, ve kterých mě řezaly slzy. Pořád jsem čekal, kdy mnou Mary zacloumá, probere mě a řekne, že tohle celé byla jen noční můra. Já se na ni usměji a půjdu si s ní dát snídani, kterou již stihla nachystat. 

Nic takového se ale nestalo. Místo toho několik metrů za mnou postával Sherlock Holmes a držel v náručí malou Sherlock. Neotočil jsem se na ně. Tvářil jsem se, že tam nejsou, nebo spíše že tam nejsem já. Nechtěl jsem tam být. Chtěl jsem zmizet a nemuset už prožívat další bolestivý den. Byl jsem na sebe naštvaný, protože jsem neochránil Mary a nechal Sherlocka starat se o mou dceru. 

Nakonec jsem se přeci jen otočil a přešel k mému kolegovi. "Dej mi ji." Přikázal jsem mu a natáhl ruce k dítěti v jeho náruči. Sherlock si mě chvíli zkoumavě prohlížel, ach ty jeho dedukce, copak s tím nemůže na chvíli přestat? Dělá mi to ještě těžší. "Dej mi ji. Nosíš ji celý den, jsem na řadě." Zopakoval jsem mou žádost. Nakonec jsem se dočkal a v náruči se mi poprvé ocitla má dcera, to jediné co mi tu Mary zanechala.