V Těle Démona

3. Nějak moc nových lidí

Když skončila škola, šla jsem na oběd do školní jídelny. Už jsem si zvykla, že sedím sama a všichni se mi obloukem vyhýbají. Celá škola ví co a kdo jsem, ale dneska to bylo jiné. Šla jsem si sednout k jednomu z volných stolů. Když v tom do mě vrazila nějaká holka, vypadala mladě, ale určitě jí bylo tolik co mě. Celá jídelna najednou jako by zamrzla v čase, všichni se koukali jen na nás a na to co udělám. Ona se na mě jen koukla, ne se strachem, jen s omluvným výrazem. To bylo dneska už podruhé co jsem neviděla v očích strach, (je to docela příjemné) jelikož ona spadla na zem, tak jsem ji podala ruku a pomohla vstát. Byla celá od hlavy, až k patě politá polívkou a měla slepené vlasy. Bylo mi jí líto, protože vypadala, že je tu nová, tak jsem jen mávla rukou, zamumlala pár slov které jsem si vymyslela, aby mi šlo kouzlení líp, i když to znělo jako „mundgarfm" a ona měla čisté oblečení. Čekala jsem, kdy začne utíkat nebo aspoň křičet, ale ona nic. Jen si začala prohlížela své oblečení. Přestala jsem si ji všímat a šla si sednout, i když na nás všichni pořad koukali a někteří z nich i s otevřenou pusou. Nevšímala jsem si jich, po chvíli zase začali všichni mluvit, sice o tom co se stalo, ale aspoň už nebylo to hromové ticho. Když jsem si sedla, někdo mi zaklepal na rameno, jen jsem pozvedla hlavu a vidím tam tu holku. Nebála se mě, spíš její oči vyzařovalo něco jako úžas a radost. Usmívala se, to už se mi nestalo hodně dlouho, že by se na mě někdo usmál. Pak promluvila: „Můžu si sednout k tobě??" zněla víc natěšeně než vypadala a to už je co  říct. Jen jsem kývla a ona se posadila naproti mě. Nejdřív na mě jen koukala, jako na nějaký obrázek a pořád se usmívala. Po chvíli, už mi to začalo vadit, tak jsem se na ní jen podívala a ona dělala jako by nic a začala jíst. Celý oběd jsme snědly bezeslov, až do doby než jsme dojeli:„ Co všechno dokážeš?" pořad zněla nadšeně. Trochu jsem se na ni nevěřícně koukala. A pak ji odpověděla: „Všechno co chci. Pokud to teda není nad moji fyzickou sílu nebo nejsem moc unavená" pokusila jsem se o úsměv, ale moc mi to nešlo, tak jsem to vzdala a radši začala mluvit:„A jak se vůbec jmenuješ?" „Jsem Viki Kanzaki, ale říkej mi jenom Viki. A jak ty??" celou dobu se usmívala, divím se, že ji ještě nebolí pusa. „Ja jsem LiLi." Už mi to nedalo tak jsem se jí prostě zeptala. „Ty se mě nebojíš??" trochu jsem to na ní vyjekla, takže pár lidí okolo, se na nás začalo koukat. „Ne, kouzla a vše tomu podobné se mi vždy hrozně líbilo. Párkrát jsem četla, že takoví lidé existují a vždy jsem se s nima chtěla seznámit a teď ses tu... objevila ty. " když to říkala, zněla hrozně vážně, ale přitom jako malé dítě, které dostalo dárek co si vždy přálo. Potom jsme si chvíli ještě povídali a já jí v jednu chvíli rozesmála tak, že jí pití vystříklo nosem. Nojono ono když dáte levitující vidličku na židli pro učitele a sedne si na ní vaše třídní, tak se není čemu divit.
Ostatní začali už odcházet z jídelny, tak jsme šly pomalu taky, ještě pořád vysmátý a jelikož se nám nechtělo ještě domů, tak jsme se domluvili, že půjdeme do kavárny. Byl to první den po roce kdy jsem si zase užívala svou moc. V kavárně jsme strávili asi 4 hodiny, než Viki musela domů. Tak jsme se rozloučili já jí ještě ukázala pár kouzel, blbostí a pak šly každá svou cestou. Po pár metrech chůze se mi zdálo, že mě někdo sleduje. Nejdřív jsem si říkala, že je to možná jen Viki a že se jen otočila, ale po chvíli jsem slyšela i kroky, které šly za mnou. Já vím neměla bych se bát. Umím kouzlit a tak, ale nikdy jsem se s nikým přes kouzla neprala. Když jsem zatočila za roh, tak můj pronásledovatel zrychlil.