V Těle Démona

4. Co se to děje?

Kapitola věnovana Paffce (snad se bude líbit)

Když jsem slyšela, že se k němu přidal další pár bot. Začala jsem utíkat co to jen šlo a v hlavě jsem si vymýšlela slova na útok. V jednu chvíli jsem se odhodlala a podívala se za sebe, špatný nápad. Do něčeho jsem narazila, teda po bližším zkoumání jsem zjistila, že ne do něčeho, ale do někoho. Spadla jsem na zadek a třásla se jako ratlík. Ty dva za mnou už mě doběhli. Vzali mě za ruce a zvedli nahoru. Pak promluvil ten do kterého jsem narazila:„ale... ale proč taková hezká holka chodí tak pozdě večer sama. No tak to budeš muset jít, asi s náma." zněl pobaveně ale přitom jsem měla pocit, že už jsem ten hlas slyšela. Najednou jsem nevěděla co dělat jako by všechna síla ze mě zmizela a já pomalu začala usínat. Když v tom se objevila další postava. Těm dvěma, co mě drželi, dal docela velkou ránu, jednomu pěstí a druhému kolenem. Jakmile mě pustili čekala jsem na tvrdé přistání, ale žádné nebylo. Chytla me postava, která praštila ty dva. Vzala mě do náruče a rychle se mnou začala někam utíkat. Já ale byla tak unavená, že jsem usnula.

Probudila jsem se ve své posteli. Nejdřív jsem si myslela, že to byl jen sen, ale v tu chvíli jsem dole v kuchyni uslyšela ránu. Moji rodiče už nežijí a v celém domě bydlím sama. Rychle jsem popadla hrníček, který jsem měla u postele (já vím nic moc zbraň, ale aspoň něco) a sešla jsem dolů.

Najednou vidím v kuchyni se krčícího a střepy zbírajícího Rina. Když jsem ho vyděla, sama jsem upustila hrníček a koukala na něj jako na něco neživého. Díky raně po hrníčku si mě všiml, zvedl se a otočil se na mě. Očividně si mu došlo, že nemám slov a tak promluvil jako první: „ dobré ráno " zněl jako by se nic nestalo jako by nebyl v mém domě, zněl i trochu pobaveně, já pořád jen bez hnutí stála s otevřenou pusou a zírala na něj.
Po chvíli, kdy jsem zvládla aspoň zavřít pusu, aby mi do ní nevlétla moucha, jsem se konečně dokopala k tomu promluvit:„c-co t-tu dě-láš?" no možná jsem měla ještě chvíli počkat, abych mluvila aspoň trochu normálně. On se jen usmál a odpověděl:„ ty si nepamatuješ včerejšek? " chvíli jsem přemýšlela a pak promluvila v tu chvíli jsem doufala, že to zní aspoň trochu normálně:„ Pamatuju si, že za mnou někdo běžel. Pak jsem do někoho vrazila, ty co za mnou běželi mě chytli. A pak se tam objevil čtvrtý a ten ostatní zbi..." ani jsem to nedořekla, když mi došlo, že ten čtvrtý byl on. Už zase jsem měla otevřenou pusu, ale tentokrát jsem byla ještě při smyslech a tak jsem rychle vymyslela nějaké slovo (zase to znělo jako "bublisum") ale účel to splnilo. Rin se teď vznášel půl metru nad zemí v průhledné bublině, jednu chvíli byl v šoku a pak se začal hrozně smát. Já mezi tím jen přemýšlela co se včera ještě stalo, ale z mého rozjímání mě vytrhl Rin: „ Tady na mě kouzla používáš, ale včera jsi nedokázala ani vstát" a začal se smát snad ještě víc. Já na něj jen znuděně koukala, pak mě to přestalo bavit, tak jsem kouzlo odvolala a ona stál zase na svých nohách (i když to chvíli vypadalo, že spadne na kolena z toho jak se smál) neměla jsem na něj náladu tak jsem posbírala střepy z hrnku které mi spadli a ze skleničky kterou předtím rozbil Rin. Po tom co jsem všechno uklidila, se konečně přestal smát. Nabídl, že bychom si mohli sednout a popovídat si.