Tak jo teď už jsem asi přišla i o zbytek smyslů co to ještě přežívali. To jako vážně teď řekla, že se pozabíjeli kvůli mě? „P-P-Proč?" „Na to už musíš přijít sama, ale mi všichni věříme, že to zvládneš." najednou se začali objevovat celá moje parta. Jeden po druhém se objevovali a usmívali se a jediné co jsem zvládla bylo si uprostřed silnice kleknout a se slzami v očích, na ně koukat a oplácet jim úsměvy z toho, že je vidím.
Chvíli jsme tam na sebe koukali než pomalu začali zase mizet. Dokud nezůstala jen Klér „Vsichni ti věříme." s těmito slovy a úsměvem na rtech, zmizela jako ostatní. To už mi úsměv pohasl a zůstali jen slzy které se mi valily po tváři jako vodopád.
Najedou pribehl Rin a Viki. Kde vlastně celou tu dobu byli? Chtěla jsem se jich zeptat, ale z toho mluvení s duchy jsem byla tak vyčerpaná, že jsem už neudržela hlavu a najednou se mi silnice začala nějak moc rychle přibližovat. Bohu dík mě někdo zachytil driv než jsem se šla líbat s asfaltem. Pak už byla jenom tma.
Já vím kratka kapitola, ale aspon jsem ji vydala dřív než za měsíc ( jako většinou vždycky) :D
ČTEŠ
V Těle Démona
FantasyJaké to je být démon když se vás všichni boji?? A vy najdete zase kamarády, jenže s nimi přijdou i tajemství o kterých radši nechcete ani vědět?? Já to vím, protože přesně tohle se stalo mě. A tady je můj příběh. LiLi
