V Těle Démona

12. Už zase

Tuhle kapitolu jsem si nestihla po sobě přečíst tak pardon za překlepy a chyby.

Všichni tři jsme se na sebe znuděně koukli a pomalinku se došourali ke dveřím. První šel Rin, který nakoukl do dveří a pomalu vešel. Já s viki jsem ho následovali.

Najednou jsme nahoře zaslechli vrzání podlahy. Trochu rychlejším krokem jsme vyšli po schodech až do mého pokoje kde jsme to zaslechli. Dveře mého pokoje byly otevřené a když jsme nakoukli dovnitř všude byl bordel (ne že by to bylo něco neobvyklého ale tentokrát tam byl větší bordel než normálně). Rychlé jsem doběhla k oknu a vykoukla z něj. Na ulici stála dívka a upřeně se na mě koukala. Když jsem si ji prohlédla, zděsila jsem se.

Ona byla celá od krve. Jak jsem si jí tak prohlížela, nevšimla jsem si, že si Rin a viki stoupli vedle mě a všichni tři jsme si prohlíželi tu dívku na ulici.

Najednou se Rin otočil a někam vyběhl, já byla, ale tak omámená, že jsem se ho ani nepokoušela zastavil, když se mi začal hrabat v šuplíkách.

Pak z nich něco vyndal a šel s tím zase k oknu. Já mu ale začal věnovat pozornost až když mi před nos strčil fotku. Byla jsem na ni já a moje parda démonický spolužáků. Byla focená den předtím než zmizeli. Chvilku jsem si ji jen prohlížela, ale pak jsem si všimla, že ta dívka na silnici je ta stejná jako na me fotce. „Klér“ to bylo to jediný co jsem zvládla říct.

Se slzami v očích jsem se podívala na mojí kamarádku a bezmyšlenkovitě vyskočila z ona. Za sebou jsem slyšela Rina a Viki jak něco řvali. Ale já je neposlouchala. Jediné co jsem chtěla, bylo obejmout Klér, zjistit kde jsou ostatní. Už nebýt sama.

Když už jsem od ní byla tak dva metry když v tom jako bych narazila do zdi mě zastavila nějaká síla.

Klér se na mě nejdřív usmála a pak promluvila: „Dlouho jsme se neviděli.“ chtěla jsem ji na to něco říct, ale jako bych měla vyřvané hlasivky a tak ze mě vyšel jen zvuk připomínající skřípání nových brzd.

Klér se jen zasmála a pokračovala dál: „ Asi te zajímá co se to tu děje, že?“ jen jsem přikývla „ Já, tvý rodiče i ostatní z party“ odmlčela se a z jejího krásného úsměvu se stala spíš smutný pohled „ všichni jsme mrtví.“ jen tři slova mě dokázali totálně odrovnat. S otevřenou pusou a slzami na krajíčku jsem na ni jen koukala. Asi i proto že k ničemu jinému jsem se ani nedokázala odhodlat.

Chvíli jsme tam jen stáli a koukali na sebe. Než jsem se dokázala přemoct: „C-Co se s-stalo?“ divim se, že jsem zvládla říct aspoň srozumitelnou větu. „U tvých rodičů přímo nevím, ale naše parta.... Povraždili jsme se pro tvoje dobro.“

Nezabíjejte mě budu se snažit přidat další kapitolu co nejdřív.
L♥L♥