V Těle Démona

8. Smutek je na místě.

Když jsme doběhli domů. Pořad jsem přemýšlela jak se Viki povedlo zareagovat tak rychle, ale než jsem se jí stihla zeptat, předběhl mě Rin. „Jak si to dokázala to bylo úžasný??" zněl vážně dost překvapeně a trochu vyděšeně. Oba jsme na ni koukali a čekali co odpoví. Nejdřív vypadala jako by se měla rozbrečet, ale potom začala s vyprávěním: „Není to moc hezký příběh. Moje minulost je spíš smutná... " chvilku se odmlčela jako by čekala, že to nebudem chtít radši  slyšet. S Rinem jsme se na sebe koukli a pak přikývli. „Když jsem byla malá, moji rodiče se rozvedli. Můj táta se odstěhoval a já ho skoro neviděla. Bydlela jsem s mojí mamkou a dvoumi mladšími bratry. Asi po roce, co jsme žili jen mi čtyři, si mamka našla přítele. Nikdy jsem ho neměla ráda, už jen ta aura kolem něj byla hrozná." zatla ruce v pěst a pořádně se nadechla, aby se uklidnila. „ o mého nejmladšího bratra se starala mamka a já se starala o toho druhého, byla jsem pro něj spíš jak máma než sestra. No a jednou to začalo. Byla to asi pátá třída a já s bráchou jsme měli jit do školy on měl jít první třídy. Měli jsme trochu zpoždění a tak jsem bratrovi zavazovala boty. Jenže v tu chvíli přišel mámin přítel a když viděl, že nemám já zavázané boty .... Vzal botu která ležela vedle něj a praštil mě s ní přes obličej. Bylo to hodně vidět, asi tak týden jsem na tváři měla ještě otisk boty. A máma.... S tím vůbec nic neudělala. Párkrát mě ještě  něčím praštil. Podle toho co bylo po ruce, opasek, knížka a nebo prostě facka. Vydobyl si u mě takoví respekt, že si ze mě udělal služku. O víkendech jsem musela sama uklízet celý dům a když jsem neuklidila biď jen smítko prachu... " teď jsem to nezvládla já a jelikož jsme doteď stáli v předsíni došla jsem k ní a objala jí. Chvilku se ještě uklidňovala a pak pokračovala. „To můj bratr na tom byl úplně naopak, ten když něco neudělal ještě za ním šly a řekli mu, že když to udělá dostane čokoládu.
Celý život jsem vyrůstala ve strachu. Jenže jednou už jsem to nezvládla. Měla jsem chvíli před patnáctinami a otčím uhodil moji mámu. Já jen stála ve dveřích a nevěřícně koukala. Hned jak jsem se dokázala pohnout, jsem vyběhla do pokoje, zabalila všechno co jsem měla a utekla z baráků. Šla jsem k mému otci. Jenže jelikož byl závislí na hazardu, pořad za ním někdo chodil, aby mu vrátil peníze. Někdy dostal přes hubu on někdy zas já, ale pro mě už to byla poslední kapka. Zaplatila jsem si asi pět kurzů nějakého bojového umění. A trénovala jsem dokud jsem nepadla. Když jsem byla už na dost vysokých úrovních postavila jsem se před tátu, když si jednou zase  přišli pro peníze. Po tom co jsem dokázala jsem nevěřila svým očím, chlap jak hora a já ho dokázala přeprat levou zadní a s rukama za zády." při těch slovech se trochu usmála. „ Díky tomu jsem zjistila, že toho dokážu víc než dost. Tak jsem se rozhodla a druhý den jsem šla k  mámě domů. Nebyla jsem tam v tu dobu už asi rok a půl, ale i tak se to tam vůbec nezměnilo. Měla jsem pořád klíče a tak jsem vešla dovnitř. Mamka a otčím už byli doma. Když mě viděli máma se rozbrečela a on už si to hnal ke mě se zatnutými pěstmi. Jenže já byla rychlejší, než se vůbec nadál, už ležel na zemi. Udeřila jsem mu ještě pár ran, než mě zastavila mamka. Zvedla jsem se z  něj, mámě řekla že jí ráda vidím a odešla. Od té doby jsem s nikým z rodiny nemluvila. Teď bydlím u táty, ale ten je pořád někde pryč..." nevím ani proč mě to napadlo, ale i když jsem ji znala jen chvíli hned jsem ji nabídla, že u mě může bydlet. Nejdřív na mě divně koukala, ale pak přikývla. Obě jsem z nenadání začali brečet, ani nevím jetli z toho co si prožila nebo z toho, že už ani jedna z nás nebude sama.

Chvíli mi to připadalo jako sen, když v tom někdo zaťukal na dveře. Všichni jsme najednou úplně zvážněli. Rin a Viki si stoupl do nějakých bojových pozic a já se soustředila na člověka za dveřmi. Chvilku jsem váhala otevřít, jenže když jsem se k tomu odhodlala, někdo nám pod dveřmi hodil dopis.