V Těle Démona

11. Divný učitel+ další problémy

Kapitolu věnuji Davidovi Hradci. Jelikož jsem si na tebe včera vzpomněla a díky tomu se dokopala k další kapitole.

Po úžasném focení, po kterém bych teď nejraději zabila Rina, byl zbytek dne už normální. S Viki jsme párkrát usnuly při hodinách. Ale nejvíc mě překvapila poslední hodina. Byla to chemie a na začátku hodiny do třídy vešel ředitel s novým učitelem. Jenže já měla pocit, že už jsem toho nového někde viděla a když jsem koukla na Rina, který pořad sedí vedle mě, poznala jsem, že to cítí taky.

Chvíli jsme tam na něj čuměli. Až do chvíle, kdy pohled toho nového učitele spočinul na mě. Ten se ďábelsky usmál, pak si prohlídnul Rina vedle mě a dál se začal usmívat na celou třídu. Mám z něj divný pocit, jako... By to nebyl člověk.

Po představení toho učitele, se ředitel rozloučil a odešel, při čemž nás tam nechal s ním sám. Teda natož, že ještě před hodinou bych zvládla usnou za chůze, tak přítomnost toho člověka mě probudila líp než polití vodou.

„Dobrý den, žáci. Jak už řekl pan ředitel, jmenuji se profesor Lips. A co kdyby jste se mi teď představili a řekli co máte a co nemáte rádi. Tak třeba já miluju svoji práci a nenávidím moc slunečné dny." pak se začali představovat spolužáci, ty jsem neposlouchala, ale když jsem si všimla, že řada přišla na Rina začala jsem i poslouchat: „Já jsem Rin." jo fakt originální, Rine a ještě k tomu jsi mi sebral napad na přestavení. No po těch slovech se zase posadil a místo něj jsem si stoupla já: „Ahoj, já jsem LiLi. Miluju někoho děsit a nenávidím otravné barbiny" po těch slovech jsem se se strašidelným úsměvem podívala po třídě, díky čemuž se většina rychle otočila.

Ten učitel na mě a Rina chvilku divně koukal, když jsem nad tím začala tak nějak premyslet už jsem ten hlas někde slyšela jenže  pak začal něco plácat před tabulí. V tu chvíli jsem si zase lehla na lavici a usnula.

Vzbudilo mě až divné pohupování, po kterém se mi chtělo zvracet. Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že mě Rin nese a vedle nás se plouží Viki.

Chvíli jsem na Rina jen koukala, než jsem si všimla, že se začal červenat a potutelně usmívat. V tu chvíli jsem se mu vymanila z náruče, dost potichu poděkovala a šla radši na svých.

Jenže když jsme došli k "našemu" domu. Tak dveře byly vyražené. To nemůže být jediný den, kdy se nic nestane. Chci jediný den bez problémů a podle výrazu těch dvou, si to v tu chvili přáli taky.

Já vím po hodně dlouhé době zase další díl a ještě k tomu s otevřeným koncem. Tak snad se k další kapitole dokopu dřív jak za měsíc :)