Now you're just my Becky

No.

Z pohledu Justina

Vůbec nevím jak to mám Becky říct. Jsem zmatený a plný bolesti po ztrátě našeho miminka, které by za pár let běhalo po naší zahradě a dávalo nám radost do života. Já a Bec bysme byli milující rodiče , ale teď je všechno v hajzlu jen k vůli mě a mojí debilitě.

Právě teď sedím v nemocnici v pátém poschodí v pokoji číslo 233 u mé milované a přemýšlím nad správnými slovy pro Becky o zdrcující zprávě , která zasáhla i mě a to vydržím dost věcí. Připadá mi jako by mě moje hlava vůbec neposlouchala a dělala si co chce. Nemůžu vytvořit souvislou větu natož se jí podívat do očí. Ať přemýšlím jak přemýšlím vůbec mě nenapadá jaká slova použít aby to vzala aspoň trochu v klidu. Co to tady melu? Jak jako v klidu? Tohle nejde říct v klidu.

Trochu silněji jsem stiskl Becky ruku, kterou jsem po celou tu dobu držel a drtil ve své dlani tak silně aniž bych si to uvědomil. Do očí se mi nahrnuly slzy a seru na to, že jsem chlap. Slzy jsem nechal padat na naše spojené ruce a odešel z reality i když je bolestivé přiznat si že jsem na dně , ale je to tak, jsem úplná troska.

,,P-proč pláčeš lásko-o?"
Zachraptěl slabý hlásek Becky, který mě vytrhl z mých myšlenek. Byl jsem tak nesmírně rád že se probudila , ale taky jsem měl obavy z její otázky na kterou se stále bojím odpovědět. I přes potok slz co se mi valil z očí jsem se pousmál a vlepil jí jemný polibek na rty se slovy , že jsem rád za to že je tu opět se mnou.