Friends or love

Rybičky 48

Sedím si tak na gauči a přemýšlím, co mám dělat. Od té doby co si má dlouholetá přítelkyně našla jiného kluka a odešla ode mě, jsem jako bez života. Asi bych se vám měl představit, než Vám tu budu dělat osobní zpověď. Jmenuji se Michal Brener a jsem kytarista hudební skupiny Rybičky 48. Bydlím v Praze v menším bytě, kde se semnou do nedávna bydlela má přítelkyně. No, oni už to budou dva měsíce a já jsem pořád troska. Sice se mi kluci z kapely snaží pomoct, ale nikam to nevede. Vidím, jak se snaží, mě někam vytáhnout nebo si se mnou alespoň promluvit ale jako by mluvili do dubu. Teď bych vám měl představit naší kapelu. Já, Michal Brener hraju na kytaru a jsem z kluků nejmladší. Je mi 23, zatímco jim už bylo 30. Také jsem nejnovější člen, kterého ale rychle přijali a vycházíme spolu skvěle. Pak je tu Kuba. Ten hraje na kytaru, a co je nejdůležitější, zpívá. A musím říct, že skvěle. Pak je tu Ondra. Ten sedí za bicíma a ne nadarmo se o něm říká, že je to jeden z nejlepších bubeníků v Čechách. No a nakonec tu máme Péťu, který hraje na kytaru a stará se o zvukovou techniku. Tak teď asi víte, všechno, ne vlastně ne, počkat. Ještě jsem Vám nepředstavil Pekaře, vlastním jménem se jmenuje Petr Štolba. Ten sice nepatří do naší kapely ale je to dobrý kamarád, který na našich koncertech taky vždy něco zazpívá ale od té doby, co má svoje vlastní koncerty už s námi nehraje tak často. Tak teď je to všechno a můžeme pokročit dál.

  (Kuba- zpěv, Péťa- kytara, Michal- kytara, Ondra- bicí, Pekař- kamarád, PROSÍM ZAPAMATUJTE SI TYTO JMÉNA, JSOU OPRAVDU DŮLEŽITÁ :D)  

Zleva- Michal, Kuba, Ondra, Péťa

Sedím si tak na gauči a přemýšlím, co mám dělat. Dám si do klína notebook a jdu na facebook, kde je spoustu mých přátel aktivních a hned dva napíšou. Ignoruju je a stránku zavírám. Vzdychnu a zaklapnu počítač, který položím na stolek přede mnou. Dobře, pustím si televizi. Je před půl osmou a nově začínají zprávy. Nemám je rád, jsou tam jenom pomluvy, ale potřebuji se nějak zabavit a tohle je skvělý způsob. Televize se rozsvítí a vidím, jak právě běží titulky od filmu, který právě končí. Než zprávy začnou, jdu si namazat housku a sedám si k televizi, kterou zatím moc nevnímám. Když v tom zaslechnu něco, co zaujme moji mysl.

V dnešních zprávách se můžete těšit na případ postřelené dívky z Malešova u Kutné Hory, která i když byla postřelená, doplazila se pro sluchátko, aby si naposledy mohla poslechnout svojí oblíbenou kapelu.

Už po této větě se mi dívka zamlouvala. Musela trpět a doplazí se jak daleko jen proto, aby si naposledy poslechla svou oblíbenou kapelu.

Tou kapelou, byla kapela Rybičky 48. Dále se můžete těšit na pranici v poslanecké sněmovně a na botox slavných hvězd. Za pět minut se na Vás těší Rey Koranteng a Lucie Borhyová.

Byl jsem v šoku, nevěděl jsem, že nás někdo miluje tak moc, aby pro nás udělal tohle. Zvedl jsem mobil a okamžitě volal Kubovi, který, jak jsem se dozvěděl byl taky doma, což jsem opravdu nečekal a hned jak jsem mu všechno řekl zapínal televizi a čekal co se bude dít. Takto jsem zavolal i ostatním, a i když byl Ondra v hospodě, přepl si televizi na novu a čekal, stejně tak jako já.

V šoku jsem koukal na televizi, ve které zrovna proběhl rozhovor s nějakým Igorem a obrázky z místa činu, ze kterých až mrazilo. Ukazovali také fotku dívky a musím říci, že byla krásná. Jemná a drobná holčina, u které jsem viděl snad ten nejupřímnější úsměv, který jsem kdy viděl. Já vím, byla to jenom fotka ale i tak, jsem se na ni nemohl vynadívat.

Píp, píp, píp! Hlásil se o slovo můj mobil, který ležel hned vedle mě. Jedna přijatá zpráva od Kuby.

Zítra v 10 hodin buď v klubovně!

Nic víc, nic míň. To znamená, abych vstával kolem 7 a tak v půl deváté vyjet, abych byl v Kutné hoře, kde máme klubovnu včas.

9:56 Kutná Hora

„Ahoj! Už na tebe čekáme." Přivítal mě v rychlosti Kuba a zabouchl za, mnou dveře od bytu, který slouží jako naše klubovna. V zadní části tohohle prostorného obydlí jsme měli místnost, kde jsme zkoušeli.

„Tak co budeme dělat?" Zeptal se Ondra. „Co kdybychom někde sehnali číslo na její rodiče a jeli jí navštívit." Navrhnul Petr a my ostatní mlčky souhlasili. „Takže je to zase na mě?" Zeptal se na oko otráveně Kuba a my zase jen kývli, jenže teď už nám pomalu cukali koutky do úsměvu. „Dobře, zavolám kamarádovi do televize a zkusím z něj to číslo vymámit." Vzdal se Kuba a už šahal po mobilu, se kterým odešel do vedlejší místnosti, kde jsme slyšeli jen útržky z hovoru. Dlužíš- to- neser- chci- číslo- kamarádi- no tak – prosím- díky moc.

To byl celý jejich telefonát, po kterém ale Kuba přišel vítězoslavně do obýváku a mával na papírku načmáraným číslem na otce Terky. Ano, už víme i to, jak se jmenuje. Tereza Nováková.

„Tak a kdo mu zavolá?" Zeptal jsem se kluků a všichni mlčeli. Společně jsme se koukli na Kubu a usmáli se. „Kubo?" Začal jsem. „Víš, ty umíš tak jednat s lidmi, co kdyby sis popovídal i s jejím tátou?" Zasmál jsem se a Kuba otočil oči v sloup. „Nesnáším vás" Řekl a zase odkráčel do kuchyně, která se nacházela hned vedle obýváku.

Pohled Kuby

Zase mě v tom nechali, šmejdi jedni. Myslel jsem si pobaveně a mumlal si pod vousy. Vytočil jsem číslo na papírku a čekal, jestli to někdo vezme.

„Novák, prosím." Ozval se unavený hlas na druhém konci telefonu. „Dobrý den, tady je Jakub Ryba z kapely Rybičky 48 a chtěl bych se zeptat, jak se daří Vaší dceři, popřípadě jestli bychom se za ní nemohli stavit na návštěvu." Ani nevím, kde se ve mně brali slova jako popřípadě, které jsem snad nikdy nepoužil. „Heleďte já nevím, pořád je v umělém spánku a má malou šanci na přežití." Odpověděl nejistě její otec. „Já to chápu ale přeci jenom by jsme ji opravdu rádi navštívili." Přemlouval jsem ho „Dobře tak přijeďte, ale ještě dnes, zítra už nemusí žít." Tuhle poslední větu, řekl tak sklesle, jako by si to uvědomil až teď a sám tomu nemohl uvěřit. „Dobře, velice děkujeme a během odpoledne se určitě zastavíme. Zatím navidědou." Rozloučil jsem se a když se rozloučil i on zavěsil jsem a oddechl si. Už to mám za sebou.

„Tak pánové, zvedáme se a jedeme do Motola."