Friends or love

Překvápko ♥♥♥

„Ukaž, vezmu ti jí" Nabídl mi Michal pomoc s taškou a už mi jí bral z ruky. „Děkuju" Špitla jsem. Byla jsem tak natěšená, že konečně uvidím Maju a budu svobodná. Už mě nebudou omezovat tyhle zdi. Už ne. „Těšíš se?" Zeptal se a na mé tváři se objevil úsměv, který mluvil za vše. „Jasné, chápu" Zasmál se a stiskl tlačítko výtahu. Nastoupili jsme a zvolili patro číslo nula. Konečně... Vždy jsem jezdila do jedničky, kde byl ultrazvuk, a říkala si, jak jsem blízko tomu, abych zmáčkla nulu. A teď jsem konečně mohla. Byl to skvělý pocit.

„Mám pro tebe překvapení" Řekl mi záhadně Michal, když jsme projížděli Kutnou Horou. „Jaký?" Vykulila jsem oči a čekala, co z něj vypadne. „No, víš jak jsme se bavili o tom, že ty budeš v Poděbradech a já budu pendlovat mezi Prahou a Kutnou Horou a tím pádem se skoro neuvidíme?" Zeptal se mě. „Jojo pamatuju" Odvětila jsem a čekala na pokračování. „V Praze mě držela jen Evča a ta je teď pryč, tak proč bych tam měl bydlet? Kuba mi nabídl, abych bydlel v tom bytě, kde zkoušíme... Už ho mám zařízený..." Odmlčel se. Koukáš, jako kdyby ti uletěli včely" Zasmál se „Chceš ho vidět?" Zeptal se mě a já přikývla. Smála jsem se jak měsíček na hnoji, věděla jsem to, ale nešlo přestat.

Byl to sice opravdu malinký ale krásný a pěkně zařízený byt. Z chodbičky vedli jedny dveře do koupelny se záchodem, druhé do řekněme většího obýváku s rozkládacím gaučem, který bude sloužit i jako postel. Obývák byl spojen s menším kuchyňským koutem a jídelním stolem se čtyřmi židlemi. Z kuchyně vedli ještě jedny dveře do zkušebny, která byla odzvučněná a uvnitř panoval docela zmatek. Kabely, reprobedny a ostatní potřeby každého hudebníka se povalovali všude kolem. Možná v tom byl nějaký skrytý systém, ten jsem ale bohužel neobjevila...

„To je naprosto boží byt!" Vykřikla jsem nadšeně. „No a zítra je taková kolaudační párty, takže kdybys chtěla?" Pozval mě. „Ráda bych ale uvidíme co na to rodiče" Řekla jsem. „Vždyť je ti devatenáct" Odvětil mi hned. „A znáš moje rodiče? Teď jsem strávila docela dost času v nemocnici, takže můžu čekat ještě větší vojnu..." Vysvětlila jsem mu. „ Ale notáák, přeci se nenecháš jen tak jimi ovládat. Prostě přijdeš a basta, ju?" Naplánoval mi to a já kývla „No dobře, nějak to s nimi domluvím" Usmála jsem se a on se rozzářil. „Tak pojď, dovezu tě domů" Řekl mi.

----

Tento příběh bohužel končí takto otevřeně. V hlavě se mi rodí další a další zápletky a směry, kterými by se šlo v tomto příběhu ubírat dál, ale bohužel, už nemám tolik času, abych to dokončila. Tak možná někdy... Moc vám děkuji za přečtení a za ohlasy, díky vám jsem šťastná.