Friends or love

Problém?

30.července

Jo přesně, už jsem tu měsíc. Celý měsíc v téhle nudné díře. Asi tady umřu. Já to prostě nechápu, vždyť už jsem naprosto v pořádku, tak proč mě nepustí? Já už chci konec. Michal i kluci sem chodí, ale k čemu to je, když tady pak zažívám probdělé noci, braní krve, na které jsem si ještě nezvykla a vždy se mi udělá nehorázně blbě, koukání se do zrcadla, u kterého se vždy zděsím, i když vlasy mi už konečně začali dorůstat a konečně jsem nebyla jako kluk. Kruhy pod očima se mi také zmenšili a moje pokožka už byla jemnější a bez těch hnusných beďarů. Prostě už mě mohli pustit domů, tak nevím co tady pořád ty doktoři vyvádějí. Ať přijdou a řeknou, tak už vypadněte a já se sbalím, sednu na vlak, teda spíš pro mě taťka přijede a pak už zase klídek, žádná nuda...

Stála jsem před zrcadlem v menší koupelničce a prohlížela se. No jo, nic jiného se tu dělat nedalo. „Au" Vykřikla jsem bolestivě. Svezla jsem se na studené dlaždičky a chytla se v oblasti beder. „Kurva" Sykla jsem. „Tak jo Tery, uklidni se a dýchej" Začala jsem si povídat. „Zkus se zvednout a dojdi do pokoje nebo na sesternu jo. Pojď, to zvládneš" Opatrně jsem se zvedla a tělem mi projela ostrá bolest. Zasténala jsem. Chmátla jsem po klice a stiskla ji. Plouživým krokem jsem se vydala směr sesterna, která byla o pár kroků blíže než můj pokoj, mně ale přišlo, že byla na tisíce mil vzdálená. Pořád ne a ne tam dojít. Nakonec jsem to vzdala a pomalu si sedla na bílou zem, ze které by se dalo jíst. „Slečno?! Co Vám je?" Zaslechla jsem sestru, která ke mně spěchala. „Hrozně mě bolí tady na zádech" Ukázala jsem jí místo původu bolesti. „Dobře, teď vám pomůžu vstát a pomalu dojdeme na Váš pokoj, ano?" Zeptala se mě, ale nebyla to otázka, jelikož než jsem se vzpamatovala, už jsem stála a měla jsem ruku kolem jejích ramen.

O hodinu později

„Michale" Zasýpala jsem. „Jsem tady Tery, už se nemusíš bát, všechno bude v pohodě, ano" Uklidňoval mě. „Hrozně to bolí, já vůbec nevím co to je, nikdy jsem takovou bolest nezažila, ani ten průstřel tak nebolel. To mě spíš hřálo a cítila jsem trochu štípání a pak jsem omdlela. Tady mě bolí každý pohyb." Stěžovala jsem si zatímco on seděl na mé posteli a pohrával si s mými vlasy. „Bojím se" Přiznala jsem se mu. „Nemusíš, doktoři určitě přijdou na to co ti je. A taky už volali tvým rodičům. Za chvíli přijedou, uvidíš." Říkal mi. „Ne ne, oni nepřijedou, jeli k tomu moři, vzpomínáš? Vrací se až zítra večer a doktoři říkali, že hledali volný let, ale žádný není." Řekla jsem. Nahl se ke mně a pošeptal mi „Tak to ti musím stačit jen já" Pousmála jsem se a jemu se rozzářili oči. „Dobře, s tebou se spokojím" Zasmála jsem se ale v tu chvíli mě ostrá bolest zkřivila tvář. Michal si toho okamžitě všiml a stiskl mi ruku. „Musíš být v klidu, zachvililinku jsem tu, teď zavolám tvým rodičům, abych jim řekl, že tu nebudeš sama, ať se zbytečně nestresují" Řekl a odešel...

Věnováno: Peťko Václávík (Děkuji za skvělé pochvali <3)