Friends or love

Hajzle!

Včera jsme konečně dokončili tu týdenní čáru po fesťácích a různých jiných koncertech. Byl to skvělý týden ale trochu náročný. Chlast, travka, holky... Teda, ne že bych s nějakou něco měl. To ne, ale stejně to všechno bylo docela unavující, no a další důvod? Docela jsem se těšil na Terku. Fakt mě sralo, že jí nemůžou dovolit ten mobil, ale tak co nadělám.

„Vy jdete za slečnou Novákovou?" Slyšel jsem hlas za sebou. „Ano" Otočil jsem se s touto odpovědí za hlasem, který měl původ u menší ale docela hezké sestřičky s oříškovýma očima. „Asi bych vás měla upozornit, že od středy se chová jako vyměněná. Pořád se smála a teď? Myslím, že jsem ji neslyšela ani promluvit, oči má pořád zarudlé od pláče. Dokonce, i když jsem ji brala krev, zvládla to. Viděla jsem ji na očích, jak chce křičet, abych jí tu ruku nechala, ale mlčela a stékaly ji slzy. A to všechno od návštěvy jednoho kluka" Dopověděla mi a já se zmohl jen na poděkování a okamžitě jsem se vydal do jejího pokoje. Zastavili mě až její dveře, na které jsem potichounku zaklepal. Nic se neozývalo a tak jsem vešel. Terka ležela nehnutě na posteli. Vypadala, jako když spí, ale opravdu jen vypadala. Oči měla otevřené a její tvář byla celá mokrá. „Tery" Přiskočil jsem k ní a vzal ji za ruku. „Co se stalo?" Zeptal jsem se starostlivě. „On" Řekla, ale další slova ji překazil obrovský vzlyk.

Objal jsem ji a ona se trošičku zklidnila a vše mi dopověděla. I to, jak se k ní ten hajzl choval. Chtěl jsem se okamžitě zvednout a rozbít mu hubu, ale nechtěl jsem jí tam nechat sám. Zrovna teď se mi choulila v náruči, a nemůžu říct, že by mi to bylo nepříjemné. „Děkuju" Šeptala pořád dokola, a já nevěděl proč vlastně. Seděl jsem u ni a nezmohl se ani na slovo.

Usnula. Nechtěl jsem to udělat, ale měl jsem důležitou práci. Opatrně jsem ji překulil na postel a chvíli na ni koukal. I když měla kraťoulinké vlasy, byla nádherná. Chtěl jsem si k ní zase sednout zpátky, ale nešlo to. Měl jsem totiž důležitou práci v Poděbradech. Když jsem vyšel na čerství vzduch, teda, on nebyl zas tak čerství, bylo dusno a asi 32 stupňů, zavolal jsem Lucce, Terčině ségře a zeptal jsem se na toho skvělého kluka, o kterém její sestra tak dlouho básnila. Řekla mi, kde asi tak přibližně bydlí a jak bych ho poznal. Nasedl jsem do auta a vyjel směr Poděbrady. Tam jsem se trochu poptal a asi po půl hodince bloudění, jsem konečně stál před domem, no říkejme tomu spíše vila, kde měl podle lidí, i podle zvonku, bydlet Richard. Zazvonil jsem, na pár vteřinek jsem zaváhal, jestli to opravdu mám udělat. V mysli mi vytanul její smějící se obličej, který ale v zápětí nahradili slzy a smutný pohled. Samozřejmě, že to udělám. Zaslouží si to, hajzl jeden. Konečně jsem slyšel kroky a chvilku potom se začaly dveře otevírat. „Co chcete?" Zeptal se mě otráveně takový mladý frajírek. „Hledám Richarda, to budete asi vy?" Zeptal jsem se ho a on přikývl. Stály jsme tam proti sobě, a já přemýšlel, co se jí na něm líbilo. Jo, byl hezkej, ale... „Tak co chceš?" Zeptal se mě nasupeně. „Jo tak mi už si tykáme! Ty hovado jedno!" Vyjel jsem na něj, napřáhl se a vrazil mu takovou, že mu tvář okamžitě zčervenala a z nosu začala téct krev. Sedl si mezi dveře a držel si svůj obličej. A já? Já se jen otočil a odešel...