Friends or love

Probuzení

„Mami, tati" slyšíme s manželkou křik, který vychází od někud s chodby. Ohlídnu se a vidím uřícenou, ale vysmátou Lucinku, která pospíchá přímo k našemu stolu. Všichni na ní koukají, ale jí to nevadí. Jindy by se tím zabývala ale dnes ne. Zastavila se přímo u nás a vychrlila ze sebe. „Terka se probudila!" Vykřikla a my si prudce stouply. Lidi okolo se usmívali, ale bylo na nich vidět, jak by byli rádi, kdyby se radši ulevilo jejich dítěti. Vyjeli jsme výtahem do patra, kde Terka ležela. Šli jsme rychlým krokem až ke dveřím, kde jsme se zastavili a rychle vydýchali. Pak už jsem jen zaklepal a vkročil dovnitř. Výhled na Terku mi zakrýval doktor, který byl svým tlustým zadkem natočený přímo k nám. „Ehm" Odkašlal jsem si a doktor se s úsměvem otočil a poodstoupil od postele. „Terezko!" Vykřikla manželka potichu a pohladila ji po tváři. „Už zase spí, je vyčerpaná, ale zítra už by si s vámi mohla i promluvit. Její stav se bude opravdu každým dnem zlepšovat." Usmíval se na nás doktor a my v sobě nezakrývali radost, kterou nám udělala. „Teď Vás poprosím, abyste jí tu nechali o samotě. Potřebuje se prospat." Sice nechtěně, ale stejně šťastně, jsme opustili Terčin pokoj a vydali se projít okolo nemocnice. Obvolali jsme všechny příbuzné a známé, všichni měli obrovskou radost a gratulovali nám. Sice nevím, proč nám, jelikož všechno vybojovala Terka, ale neřešil jsem to. Byl jsem šťastný. „Ehm, tati, neměl bys zavolat i Kubovi?" Zeptala se mě Lucka. „No vidíš, na toho jsem zapomněl, ale nevím jestli je to bude zajímat. Třeba tu byli jen ze slušnosti a my bychom je postavili před to, že sem musí jít. To bych nechtěl. „Tati, věř mi. Zavolej mu, budou moc rádi!" Přikázala mi Lucinka a já vyhledal v hovorech Kubu.

„Dobrý den, tady je Novák, otec Terky" Představil jsem se mu, když to vzal. „Dobrý den, já vím, mám vás uloženého. Děje se něco s Terkou?" Zeptal se vyděšeně. „Ne, ne. No vlastně jo. Probudila se." Oznámil jsem mu. „Opravdu? No tak to je skvělé. Hned zítra jí přijdeme navštívit." Neskrýval radost. „No víte, možná by bylo lepší kdyby jste přijel až ve středu nebo ve čtvrtek, zítra bychom chtěli strávit den s ní a pak bychom už odjeli, tak bysme si to mohli rozdělit, co říkáte?" Zeptal jsem se ho a čekal na odpověď. „Určitě, tak jí vyřiďte, že jsme strašně rádi, že to zvládla" Odpověděl Kuba. „Vyřídím" Slíbil jsem mu, pak už jsem se jen pozdravili a zavěsil jsem.

Pohled Kuby

„Tak tohle musím okamžitě zavolat Brenymu. Všiml jsem si, že to z nás všech, prožívá nejvíce. Možná proto, co mu řekla její sestra Lucka, že je terčin oblíbenec a nebo proto, že se potřebuje alespoň trochu vzpamatovat z rozchodu s Evčou a hledá si alespoň nějaké odreagování. No uvidíme, jak na to bude reagovat. Našel jsem v seznamu jeho jméno a přiložil telefon k uchu. „Michale, mám pro tebe skvělou zprávu. Terka se probudila!" Vyhrkl jsem na něj do telefonu. Byl nadšený. "Půjdeme ji navštívit!" Vyhrkl ze sebe. Začal jsem mu odporovat "Michale, měli bychom jeden, dva dny počkat. Její rodiče s ní chtějí celý zítřek strávit, protože pak jedou domů. Půjdeme ji navštívit až ve středu, jo?" Navrhl jsem mu, ale spíš jako otázka to vyznělo jako rozkaz. "Dobře no" Odpověděl mi. Připadal jsem si jako někdo, kdo zakazuje dítěti jít za kamarády na narozeninovou oslavu. Ale proč? Proč to takhle moc prožíval? Od té doby co se s ním rozešla Eva, byl jako vyměněný, přestal chodit mezi lidi, s nikým se moc nebavil, přestal dbát o svůj vzhled mladého grázlíka, byl prostě jiný. Ok, rozumím tomu, že je z toho zlomený, ale už je to kurva docela dlouho a on se s tím pořád nevypořádal. Tak uvidíme, třeba by nám s ním mohla Terka pomoct, podle toho co mi psala její sestra, jo počkat, vy to vlastně nevíte. Včera večer jsem chatoval s Luckou o Terce. Prý je skvělá a optimistická, tak jestli je to pravda mohla by nám s Michalem pomoct.