Friends or love

Rozhovor s TV

Pohled otce

„Dobrý den, já se jmenuji Novák a právě byste tu měli operovat mou dceru" Snažil jsem se znít klidně, ale myslím si, že se mi to moc nepovedlo. „Dobře, chvilinku počkejte, jak se jmenuje Vaše dcera?" Zeptala se mě postarší žena na recepci. „Tereza, Tereza Nováková" Vykoktal jsem ze sebe zděšeně, už jsem chtěl vědět, co se s mojí holčičkou stalo a tahle žena mě tu jen zdržovala. „Dobře, právě je na sále. Vyjeďte výtahem do 3. patra a až doktor Němeček od operuje, zavolám mu, aby vám vysvětlil jak je na tom." Oznámila mi a zněla tak klidně, až mě doháněla k šílenství. Jak může být kurva tak klidná, vždyť tu někdo právě bojuje o život. Až pak mi došlo, že má dcera asi není jediná, o kterou se tu starají a musí myslet i na jiné pacienty. Vyjeli jsme do 3. patra jak nám nařídila recepční a sedli jsme si na židle podél celé dlouhatánské chodby. Lucinka usnula a tak jsme jí opatrně natočili tak, aby měla alespoň nějaké pohodlí. My s manželkou jsme tam jen tak čekali a nemluvili. Oba jsme se báli stejné věci, co když už jí nikdy neuvidíme? Ne, nad tím nemůžeme přemýšlet, zahnal jsem ihned své chmurné myšlenky a věnoval se špičkám svých bot. 

„Vy jste rodiče Terezy Novákové?" Zeptal se muž v bílém plášti, o kterém jsem usoudil, že právě ten naší dceru operoval. „Ano, dobrý den." Stoupl jsem si a podal mu ruku. „Jsem doktor Němeček, ošetřující lékař Vaší dcery." Představil se mi a přátelsky se usmál. „Co kdybychom šli ke mně do kanceláře a tam probrali stav Vaší dcery?" Navrhl a já ihned souhlasil. „Můžeme tu nechat naší druhou dceru, nechci ji budit, má za sebou těžký den." Zeptal jsem se ho. „Jistě, ale nebude pro ni pohodlnější, když by si lehla na sesternu. Je tam jedna volná postel, tak by tam měla větší pohodlí, co říkáte?" Dal mi návrh, se kterým jsem ihned souhlasil. Když jsem Lucinku odvedl, připojil jsem se k manželce a vešel do prostorné kanceláře doktora Němečka. „Posaďte se" Vyzval nás a my tak učinili. „Vaše dcera utrpěla vážné zranění v oblasti břicha. Střela zasáhla životně důležité orgány a má malou šanci na přežití." Manželka okamžitě vzlykla. „Nechci Vás moc strašit, ale existuje jen jedna možnost, aby se úplně uzdravila." Naléhavě jsme na něj koukli a čekali, co řekne dále.

 „V Americe vynalezli lék, který se jmenuje platinoidum, jenže ten Vaší dceru může i zabít. Abych to shrnul, když platinoidum nedostane, má malou šanci, že by přežila a kdyby nezemřela, zůstala by takto, v umělém spánku, ze kterého se jistě neprobudí. S platinoidem, má dvacetipěti procentní šanci, že se z toho dostane bez následků." Dořekl doktor a my na něj koukali s otevřenou pusou. Kývl jsem na manželku a ona na mě. „Zkusíme to platinoidum" Rozhodla manželka a já přikývl. „Jestli to je jediná šance, jak by přežila, dejte jí ho!" Řekl jsem rázně ale ve mně se klepala malá dušička, která mi připomínala číslo 25%. Nízké číslo, co říkáte? Ale je vyšší než nula, která mě tak děsila. „Dobře, dojdu jí lék podat, ještě by jste měli vědět, že jestli do 48 hodin nezabere, vaše dcera to nepřežije. Za půl hodiny bude 5 ráno, takže jestli se neprobere do pondělka do 5 do rána, její šance vypršela" Dořekl doktor a my vzdychli. „Vedle nemocnice je hotel, kde si můžete alespoň chvíli odpočinout. Nebojte se, nic vám tu neuteče. Prospěte se a přijďte až se budete cítit lépe." Navrhl nám a my návrh, i když trochu neradi přijali. „Ale kdyby se něco stalo, dáte nám vědět" Dal jsem podmínku doktorovi, který přikývl a zvedl se od stolu.

Pohled Igora (pátek- půlnoc)

No skvělý, přijela i televize, která se mnou chce udělat rozhovor. Nejdříve jsem to razantně odmítl, jenže tím pádem, pojedou za její rodinou a budou vyslýchat je, to nemůžu dopustit. Zavolal jsem jejímu tátovi, na kterého mám číslo, kvůli opravě mého stolku. Zeptal jsem  se ho, a ten mi to dovolil, ale požádal mě, abych nezacházel do osobních podrobností. Vyjdu mu plně vstříc, může se na mě spolehnout.

Televize: V pátek, v pozdních večerních hodinách byla postřelena dívka, Tereza Nováková, která byla na procházce se svým psem. Vedle mě, už můžete vidět Igora, statečného kamaráda dívky, který ji našel a zavolal pomoc. Můžete nám říci, jak to všechno probíhalo?

Igor: Dnešek jsem ztrávil s mým kamarádem v Kutné hoře, odkud jsme se přijeli kolem jedenácté. Šel jsem domů, když v tom se ozvala strašná rána, myslím, že to museli slyšet i ostatní, jenže znáte to, na vesnici, je slyšet skoro všechno, já si zpočátku myslel, že taky jenom něco spadlo. Zastavil jsem se a chvíli poslouchal, najednou se přede mnou objevil pes. Sedl si a začal kňučet. Šel jsem pomalu k němu, jenže pes se zvedl a běžel směrem ke hřbitovu. Šel jsem za ním a pak už jen viděl osobu, která ležela v krvi uprostřed silnice. Poznal jsem v ní Terku, kamarádku ze základky. Když jsem volal záchranku, začala se někam plazit. Okamžitě jsem se jí zeptal co to dělá a ona se natáhla pro sluchátko, které bylo napojené k mobilu. Jistě jí vypadl, když jí postřelili. Dala si ho do ucha a pošeptala. CHCI UMŘÍT S RYBIČKAMA.

Televize: Co myslela tím, že chce zemřít s Rybičkama?

Igor: Rybičky 48 jsou hudební skupina z KH a co vím, Terka je milovala. Ona byla ve strašných bolestech, sténala mi tu, ale i přes to se doplazila asi metr daleko, aby si mohla naposledy poslechnout něco co milovala. Moc jí držím palce a doufám, že  Rybičky uslyší ještě na živo. 

Televize: Igore, velice děkujeme za to, že jste si na nás udělal čas a popsal nám, co za hrůzu se tu stalo. Myslím si, že jste hrdina, který se k této situaci postavil čelem a nezalekl se jí.

Igor: Děkuji, ale tento názor s vámi nesdílím, nashledanou...

Televize: Pro televizi Nova, Kateřina Poseltová

„Igore, velice děkujeme, že jste si na nás udělal čas. Na reportáž se můžete podívat zítra v hlavních zprávách. Nashledanou." Rozloučili se a odešli, já musel ještě za policií kvůli doplnění údajů do protokolu...