Friends or love

Co by se stalo, kdybych tu nebyl?

„Takže bych mohl být vhodný dárce?" Zeptal jsem se. „Ano, jste. Udělali jsme testy, ve kterých se oba shodujete." Odpověděl mi doktor. Abyste věděli, sedím teď v jeho pracovně a povídám si s ním o transplantaci ledviny pro Terku. Já sám mám obě zdravé, tak proč jednu nedarovat. „Jestli se ale rozhodnete pro transplantaci, muselo by to být nejpozději zítra. Nemůžu pochopit, že jsme si té ledviny nevšimli dříve. Pořád jsme se zaobírali průstřelem a toto nám uniklo." Omlouval se. „To teda uniklo!" Odsekl jsem mu. „Promiňte, jsem z toho nervní." Omlouval jsem se mu hned. „To je v pořádku. Myslíte, že můžete operaci podstoupit ještě dnes?" Zeptal se mě. „Ano, jistě." Přitakal jsem mu. „Dobrá tak jestli si chcete zavolat, teď je půl jedné, takže operace by mohla proběhnout v osm hodin. Prosím, od této doby už nejezte a pijte jen vodu." Poručil mi a já přikývl.

Skvělý, říkal jsem si v duchu. Komu mám asi zavolat? Kubovi! Už sem zvedal mobil, když v tom sem za sebou uslyšel hlas. „Michale? Jak je na tom?" Zeptal se Kuba. „Ahoj, musí na transplantaci, jinak umře." Odpověděl jsem mu se zastřeným hlasem. „To bude v pohodě. Uvědom si jaký je štěstí, že pro ní mají dárce. To se často nestává." Chlácholil mě. „Já jsem ten dárce." Vyhrkl jsem a on se na mě s úžasem podíval. „Co? Michale, já vím, že jí máš rád, a obdivuju tě, že jí chceš darovat ledvinu, ale není to moc?" Řekl tázavě. „Ne, není. Doktor mi říkal, že bez ledviny by se nedožila pozítří. Musím to udělat, žádného dárce nemají, a jak si sám řekl, dárce nepadá jen tak z nebe. Nikdo nechce nic darovat, protože to jsou všechno sobci!" Odpověděl jsem mu odhodlaně. Ale spíše než řeč pro něj, to byla povzbuzující řeč pro mě. Bál jsem se, ale zároveň jsem věděl, že beze mě zemře. „No teď to víš a já se teď musím jít nahlásit na sesternu a pak už si lehnout na pokoj. V osm mě operují." Oznámil jsem mu a už vykračoval. „Ty to nepůjdeš říct Terce?" Zeptal se mě. „Řekni jí to ty. Já už opravdu musím jít." Kývl jsem na něj a odešel. Ležel jsem na pokoji a přemýšlel, co by se stalo, kdyby se to nepovedlo. Nic. Možná klukům bych trochu chyběl, ale jinak by se nic nestalo. Pořád jsem si v hlavě přehrával větu: „Vždyť by se nic nestalo, kdybys tu nebyl. Vůbec nic..."

Páni, vydat něco po pěti měsících je opravdu skvělej pocit. No tak doufám, že jste na mě úplně nezanevřeli a rádi si přečtete tuhle další kapitolku. S láskou ♥♥♥ MadamTZ ♥♥♥