Friends or love

Kdopak jde zítra domů?

20. srpna

„Ták slečno Nováková, vše se zhojilo, ledvina se ujmula, tak jak měla. Nevidím jedinou překážku v tom, abyste nás zítra opustila." Konstatoval doktor u mé postele. Koukala jsem na něj a na ostatní doktory a sestry, kteří mě už víc jak měsíc a půl terorizovali svými vizitami. „Děláte si srandu? Já můžu jít?" Začala jsem se smát a s chutí někoho obejmout jsem si přitáhla doktora a pevně ho sevřela ve své náruči. Slyšela jsem, jak se pousmál a obětí mi opětoval. „Budete mi chybět, slečno Nováková" Zamumlal a naše obětí ukončil. „Zavolejte rodičům, že zítra v deset si pro vás mohou dojet." Nařídil mi. „Dobře" Kývla jsem a těšila se na deset dní prázdnin, které mi ještě zbyli. Už teď jsem věděla, že rodiče se o mě budou bát, takže žádný párty nebo oslavy se asi konat nebudou...

Vzala jsem do ruky mobil a vytočila číslo.

Myslíte, že jsem volala mamce? Nebo tátovi? Ségře? Ne, samozřejmě, že Michalovi. „Zííííítra jdu domůůůů!" Zakřičela jsem do mobilu. Slyšela jsem jeho zaklení, nejspíš nečekal takový hlasitý hovor. „Ty píčo, to je skvělý!" Zakřičel do telefonu pochvíli, kdy si nejspíš přebral moje slova a došlo mu to. „Ale není to uspěchaný? Nemůže se ti nic stát? Od té transplantace to je jen 20 dní." Začal. „Tohle na mě ani nezkoušej, jsem úplně v pohodě a opravdu tu nechci strávit celý prázdniny..." Umlčela jsem ho. Uchechtl se. „Dobře, tak já se pro tebe zítra můžu stavit a hodit tě domů. Zítra ve dvanáct mám být v Kutný Hoře, takže by to nebyl problém." Navrhl mi. „Jaj tak to by bylo skvělý! Alespoň překvapím rodiče" Chytla jsem se hned jeho nápadu. „Já za tebou stejně ještě dneska chci stavit, tak se domluvíme, jo?" Řekl. „Oki, budu se těšit" Odpověděla jsem mu a zavěsila.

Byla jsem tak hrozně moc natěšená, že jsem vyskočila z postele a začala si balit, těch pár věciček, které jsem tam měla. Do pěti minut jsem měla hotovo a sedla si na postel. Tak strašně dlouho jsem na to čekala. Tolik nocí prokoukaných na ten sněhově bílý strop. Ze začátku mě to trochu deptalo, ale teď jsem z toho úplně šílela. Nedalo se tu nic dělat. Od zítřka už budu spát ve své pohodlné postýlce a mém útulném pokoji, tak moc mi to chybělo.

Jenže pak mi to došlo. Co budu dělat za deset dní, až se zase odstěhuju na intr v Poděbradech. Michal bude pendlovat mezi Prahou, Kutnou Horou a místy, kde hrají. Naše kamarádství stoprocentně zanikne anebo, už nebude takové. Teď jsem ho vídala téměř denně, jenže co bude ve školním roce. Budu ve čtvrťáku, bobky z matury, zařizování maturiťáku, poslední zvonění. Bude toho hodně a nevím, jestli se budeme vůbec vídat. Teď se mi ten pobyt na nemocničním lůžku nezdál tak hrozný.

S takovýmito myšlenkami jsem pomalu zavřela oči a ponořila se do říše snů. Do bezstarostné země, kde je všechno tak strašně jednoduché a prosté. Nic vás netrápí a vy zažíváte obrovská dobrodružství. Škoda jen, že se vždy vzbudíte zase do reality, plné hádek, problémů a rozepří...