The 100 + 1 [CZ]

Partners in crime

     „Alex?!" ozve se překvapený výkřik, který mě vyruší z obdivování okolí. Rozhlédnu se a pátrám po zdroji, ten okamžitě nacházím.

     „Bryane," vydechnu a rozběhnu se k němu. Skočím mu do náruče a pevně ho stisknu.

     „Jsi v pořádku?" šeptne mi do vlasů, načež pokývám hlavou.

     „Chyběl jsi mi," vydechnu a přeruším naše objetí. Koněčně ho zase vidím a můžu se ho dotknout.

     „Ty mě taky," šeptne a usměje se. Držíme se za ruce a jen tak tam stojíme. Uprostřed ničeho. Neznámo kde. Hlavní je, že jsem s ním. S Bryanem se známe od dětství. Vždy jsme byli něco víc než kamarádi, byli jsme parťáci ve zločinu. Byl (a je) to můj nejlepší kamarád, kterému jsem mohla říct vše, ale jen do té doby, než jsem ho začala mít ráda. Víc, než jen jako kamaráda. Zamilovala jsem se.

...

Flashback

     „Přece se nebojíš," šeptla jsem s úšklebkem na tváři. Byl to takovej ten hodnej, tichej typ, který by neublížil ani mouše. Bohužel jen do doby, než poznal mě.

     „Ne," řekl odhodlaně, ale třásl se mu hlas. Krčili jsme se za rohem a měli v plánu z kuchyně ukrást nějaké jídlo. Dostávali jsme nechutně malé příděly a pořád měli hlad.

     „Pojď," pokynula jsem, když z kuchyně odešla poslední osoba. Nenápadně jsme se proplížili do místnosti a hlasitě si oddechli. Začali jsme prohlížet skříňky, poličky a každý vzal něco.

     „Musíme jít, někdo jde," šeptla jsem a oba jsme se rychle vyřítili ven. Jakmile jsme se octli za nejbližším rohem, oddechli jsme si a začali se smát.

     „Jsme dobrý tým," řekl zadýchaně Bryan a nepřestával se smát.

     „To teda jo," souhlasila jsem a společně jsme se vydali do pokoje. Trávili jsme spolu tolik času, že si naši rodiče mysleli, že spolu chodíme. Vždy jsem se tomu jen zasmála a onu myšlenku jim vyvrátila. Pravda ale byla, že jsem to chtěla.

     „Hele co mám!" vykřikl Bryan a vytáhl z pod mikiny lahev. Seděla jsem na posteli a zkoumala jej pohledem.

     „Už si někdy pil?" zeptala jsem se pobaveně, zatímco si přisedl vedle mě na postel.

     „Ne a ty?" šeptl.

     „Ne," odpověděla jsem a vytrhla mu lahev z ruky. Jedním rychlým pohybem jsem odstranila víčko a přičichla si. K mému údivu to mělo poměrně příjemnou vůni.

     „Tak na nás!" pronesla jsem a napila se. Krkem se mi prolila pálivá a horká vlna.

     „Jak tohle někdo může pít dobrovolně?" zeptal se, když se také poprvé napil. Nad jeho slovy jsem se zasmála. Ani jednomu z nás to nechutnalo, přesto jsme pili dál.

     „Alex?" šeptl a otočil se na mě.

     „Hm?" zabručela jsem.

     „Už si někdy dostala pusu?" zeptal se tiše a hlavu si podepřel rukou.

     „Já nevím, asi ne," odpověděla jsem, ale nepodívala se na něj. Dál jsem ležela a koukala na strop. 

     „Proč?" zeptala jsem se zvědavě, když bylo dlouho ticho.

     „Chci něco zkusit," šeptl a jeho tvář se objevila nad tou mojí. Za chvíli jsem cítila jeho teplý dech.

     „Co to děl.." chtěla jsem se zeptat, ale nedořekla to, protože se o sebe naše rty lehce otřely. Chvíli jsem byla v šoku, ale pak mu položila ruku na tvář a naše rty opět spojila. Bylo to dokonalé.

...

     „Myslíš, že je ještě někdy uvidíme? Naše rodiče?" zeptala jsem se vyčerpaně. Nenáviděla jsem kancléře a všechny nahoře za to, že nás sem poslali. Jen tak, zemřít.

     „Nevím," vydechl a znovu mě objal.