Nová náhodná setkání (pozastaveno)

27. kapitola

Z pohledu Loly
Jeremy byl už na cestě domů, ale já jsem potřebovala být ještě chvíli sama. Namířila jsem si to do parku. Mezi několika mohutnými stromy byla schovaná lavička a tak jsem si na ni sedla. Přemýšlela jsem. Nemělo to nic společného s Amelonem, Jeremym, mámou, Em ani nad tím malým, co je ve mě. Prostě jsem jen přemýšlela, třeba proč tak málo prší, nebo kam zmizel ten obchod se starými knížkami, kolem kterého jsem chodila jako malá do školky.

Pak jsem se prostě zvedla a šla domů a jak tak mé podrážky němě klapaly o chodník, vzpomněla jsem si na Michaela a na to, že tam je pořád. Sám. Možná je někde v úplně jiném světě. Nemyslím tím, že by byl mrtvý nebo tak, ale prostě se mu nějak podařilo od nás všech utéct, je pryč, někde se potuluje a možná ani není až tak sám, jak to vypadá. Ale pak si vzpomenu, že vlastně pořád leží v bílém, nemocničním pokoji, přístroje pípají pííp, pííp, pííp a já tam nejsem, abych ho mohla držet za ruku a šeptat, že bude všechno dobré a snažila bych se uvěřit tomu, že mě slyší a že mu pomáhám.

Park byl opuštěný, záhony byly rozbahněné a všude okolo mě kaluže, které vytvořil déšť. Hustá mračna se začala trhat, ale slunce i tak zapadalo a paprsky přes ty mezery nepronikaly. Zaslechla jsem něčí kroky. Znělo to tak nenápadně, až to nápadné skutečně bylo. Přes záda se mi přehnal mráz a já potichu zadrkotala zuby. Nehodlala jsem zrychlovat na tempu, ale připadalo mi, že ty kroky byly čím dál tím blíž. Vzduch mi najednou připadal těžký a já měla problém se nadechnout. 

Po několika krocích se kroky za mnou proměnily v běh. Neváhala jsem a rozběhla jsem se taky. Utíkala jsem o sto šest, ale ten neznámý za mnou byl stále rychlejší. Viděla jsem bránu, která mě mohla vyvést z tohohle parku. Dostala bych se na ulici a tam by přece někdo musel být, aby zavolal policii, nebo udělal cokoliv jiného, co by mě mohlo ochránit.

Čím blíž jsem té bráně byla, tím víc mi připadalo, že je dál a dál. Nohy jsem měla unavené a pletly se mi dohromady. Vše kolem mě začalo pulzovat a mě došlo, že se nedokážu ani pořádně nadechnout. Barvy začaly blednout a z celého světa kolem mě se stal černobílý film a já byla ztracená. ''Pomoc!'' křičela jsem, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem to doopravdy dokázala říct nahlas. A najednou to ticho kolem mě prořízl ostrý smích a z černobílého filmu se stala nicota. Vítr si hrál s listy, které šustily ve větru a z mraků dopadal na mou tvář chladný déšť a já čekala. A čekala jsem do té doby, dokud to všechno neustalo. 

Z pohledu Kate (máma Loly)
Od té události, kdy mi Cameron tvrdil, že tu byla Lola, mi připadalo, že ve vzduchu něco visí. Možná to byly všechny nevyřknuté otázky, nebo jen ten pocit, že už je to den a já se stále neodhodlala nic udělat. Všechno u nás doma bylo temnější a já neustále tikala očima sem a tam a hledala jsem něco, co jsem tady nemohla najít. Cameron seděl na dece před televizí s očima pevně upřenýma na obrazovku. 

''Přerušujeme pořad s naléhavými zprávami.'' ozval se z televize monotonní hlas a kamera namířila na redaktorku sedící za pultem. Cameron začal okamžitě plakat, ale já jen zesílila zvuk. ''Od včerejšího večera se pohřešuje šestnáctiletá dívka. Lola Andreson. Je vysoká zhruba sto sedmdesát centimetrů, hnědé vlasy a štíhlá postava. Právě teď ji můžete vidět na fotografii. Naposledy byla spatřena v západní části města, poblíž parku. Policie spekuluje zda by se nemohlo jednat o únos. Pokud máte jakékoliv informace, prosíme vás, abyste se okamžitě obrátili na policii a pomohli tak v pátrání.'' Obývákem se rozezníval Cameronův pláč, ale já se nezmohla na nic jen na tupé zírání do prázdna. 

Byla to moje Lola. Proběhlo mi hlavou, když jsem Camerona posadila do dětské sedačky v autě a sama jsem sedla za volant. Bylo mi jasné, kde Lola byla celou tu dobu. U Emily a Jull. 

Zběsile jsem zvonila a bušila na dveře zároveň. Cameron vedle mě celou dobu stál a zmateně sledoval vše, co se kolem něj dělo. Dveře otevřela Jull se zarudlýma očima a kruhy pod očima. Tvář měla od stresu samý červený flek, a když mě spatřila, skočila mi kolem krku. ''Moc mě to mrzí, ale ona se najde, ona se musí najít.'' Plakala mi na rameni a já začala plakat taky, protože už mě dlouho žádná kamarádka neobjala tak pevně a laskavě a upřímně. 

''Proč ses mi neozvala? Proč jsi mi nezavolala, že je zpátky?'' ptala jsem se ji, zatímco jsme se usadily v obýváku. Emily s námi byla jen pár minut. Bylo ji zle a tak celý den proležela v posteli a plakala. ''Po tom, cos odjela do Londýna, jsi přerušila všechny kontakty, neměla jsem ponětí, že ses vrátila, neměla jsem tvoje telefonní číslo, emailovou adresu, prostě nic.'' ''Měla jsem se ti ozvat, sakra, všechno mohlo být jinak.'' Složila jsem si hlavu do dlaní a nahlas jsem zavzlykala. ''To je teď už jedno, důležité je najít Loly. V první řadě je potřeba zavolat Jeremymu, Em možná bude mít číslo.'' Postavila se na nohy a a za chvíli zmizela za rohem, mířící do Emina pokoje. Pohlédla jsem na Camerona, jak jen tak nevinně sledoval pohádku na mém mobilu a nic netušil. 

Z pohledu Jeremyho
Ležel jsem doma na posteli se šťastným úsměvem na tváři. Bylo mi jasné, že všechny ty provázky, které nás spojovali, a které byly přetrhány nemůžeme svázat zase dohromady, ale věděl jsem, že mezi námi vzniká něco nového, co možná bude ještě pevnější než všechno před tím. Nemohl jsem se dočkat, až ji dnes zase uvidím.

Zvedl jsem zvonící mobil a přiložil si ho k uchu. ''Ahoj, co potřebuješ, Em?'' ''Jeremy, Lola... ona... zmizela.'' ozval se plačící hlas Em. ''Zmizela? Co se stalo? Em, řekni mi, sakra, co se stalo!'' křičel jsem a čekal jsem na odpovědi. ''Asi ji někdo unesl. Včera, když jste se rozloučili, nevrátila se domů. Pátrá po ní policie. Jeremy, musíš sem přijet.'' Cítil jsem slzy na svých tvářích. ''Budu tam co nejdřív.'' Zavěsil jsem. Bylo i jasné, že nemůžu po klucích chtít, aby přijeli, když jsou teď uprostřed výuky a tak jsem si zavolal taxíka. Mamce jsem nechal ještě vzkaz, že jsem nutně musel odjet. 

Když taxík zastavil před naším domem, řidič mi ochotně pomohl do auta, pak už jsem mu řekl jen adresu Em a on vyjel na silnici. Celou cestu jsem rozjímal nad tím, co se ji mohlo stát a kdo ji to mohl udělat. Byl jsem strachy bez sebe.

****************************
Po čtrnácti dnech jsem se vrátila z dovolené a konečně tedy přicházím s novou kapitolou, tramtadadaaa :D
Začíná to být dost napínavé, nemyslíte? o.O
Jsem pořád trochu rozjařená ze Sebevražedného oddílu, na kterém jsem byla v kině, takže kdoví, jak se příběh bude vyvíjet :D
Děkuju, že tady se mnou pořád jste ❤
Viky ❤