Nová náhodná setkání (pozastaveno)

19. kapitola

Z pohledu Jeremyho
Po zdlouhavém a naprosto šíleném běhu, jsem se ocitl před dveřmi Mollyna domu. Začal jsem zvonit jako naprostý cvok, což mé pověsti v našem až přespříliš malém městě moc nepomáhalo. Jenže to, že mě lidi budou považovat za blázna, mi bylo momentálně naprosto ukradené. Teď bylo důležité, říct Lole to, co mám již nějakou dobu na jazyku, ale ještě jsem nenašel tu potřebnou odvahu. Ale právě ona odvaha teď pohltila mou mysl.

''Co se děje?'' Ozval se zpoza dveří Mollyn vysoký hlas. Než jsem stihl cokoliv říct, dveře se otevřely. Molly se na mě podívala přísným pohledem. Připadalo mi, že mě chce zabít a já si v tu chvíli jen představil, jak ležím na chodníku mrtvý a to jen díky jejímu pohledu, který by byl něčeho takového určitě schopný.

''J-je tady Lola?'' Vykoktal jsem ze sebe. Dlaně se mi začaly nepříjemně potit. V tu ránu, jakoby všechna ta odvaha vyprchala a zůstal tady jen ten posera Jeremy.

Molly dělalo očividně problém, promluvit na mě. A když už začala, vkládala do každého slova, do každé slabiky, co nejvíce nenávisti.

''Není.'' Toto jediné, naprosto proradné slovo zapříčinilo, že se celý svět nechutně zatočil. ''Jak jako není? Kde je?'' Dožadoval jsem se odpovědí. Bál jsem se. Sakra moc jsem se bál. ''Vrátila se domů.'' Pokrčila rameny a po krátké odmlce pokračovala: ''Byla z toho nesmírně zdeptaná a můj bratranec tam bydlí, takže byl tak ochotný, aby ji vzal sebou.'' Opět jen pokrčila rameny. Naposledy mě propálila pohledem a doslova mi zabouchla dveře před nosem.

Je pryč. Nestihl jsem ji říct, že ji stále miluju. Ale takhle jsem to rozhodně nehodlal nechat. Takhle to nesmělo skončit. Zažili jsme si toho společně příliš mnoho na to, aby to takhle skončilo. Ne, tohle jednoduše nejde.

Z pohledu Loly
Zpoza okna jsem sledovala krajinu. Míhala se snad rychlostí světla a já ani nestačila vnímat to, jak rychle mizel ten život, který jsem si tu společně s Jeremym vybudovala. Rozpadal se. Mizel mi před očima a já jsem již neměla, co udělat, abych tomu zabránila. Teď nebylo cesty zpět. Všechno bylo dané. Už jsem se rozhodla. Sen skončil. Je načase se vrátit. Už jsem se probudila.

''Jsi si jistá, že nechceš zavést až k domu?'' Zeptal se mě Josh, Mollyn bratranec. ''Ne, chci si to tady ještě projít a navíc... tady ani nemám pořádně, kde být. Půjdu ke kamarádce, anebo pod most, to se ještě uvidí.'' Usmála jsem se, i když mě samotné ta představa naháněla docela strach. ''Tak to počkej.'' Zastavil mě, když jsem se již, společně se svým obrovský kufrem chystala k odchodu. Nechápavě jsem se na něj podívala, ale Josh mi právě nevěnoval absolutně žádnou pozornost, protože něco zapáleně hledal v přihrádce.

''Na.'' Natáhl ke mě po pár minutách ruku. Na malém papírku byla napsané, pravděpodobně jeho číslo. ''Kdyby ti to nevyšlo, zavolej mi. Pořádně se neznáme, ale Molly tě má ráda a už jen z toho důvodu tě nemůžu nechat bydlet pod mostem. Ale slib mi to. Slib mi, že kdyby ti to nevyšlo, určitě zavoláš.'' Podíval se na mě vážným pohledem. ''Dobře, slibuju.'' Zasmála jsem se a protočila nad ním očima. ''Ale víš, co? Zavolej mi raději, i když ti to vyjde, abych měl jistotu.'' Usmál se na mě, zamával mi a než jsem se nadála, už ho nebylo. S povzdechem jsem se vydala na cestu k Em, která snad bude doma.

***

Skoro jsem zapomněla, jak naše město vypadá. Všechno to pro mě před odjezdem bylo tak samozřejmé, ale teď mi došlo, že i něco tak samozřejmého mi může chybět.

Zazvonila jsem na zvonek. Hryzala jsem se do rtu strachy, že opravdu pod tím mostem skončím. Dveře se rozletěly a přede mnou se objevila Emina máma v celé své kráse. Zástěru měla jako vždy zavázanou kolem pasu a v ruce držela vařečku, s kterou snad chodila i spát. Emina máma byla žena v domácnosti, ale i tak se v ní objevovaly známky čirému feminismu. ''Lolo.'' Doširoka se usmála a vtáhl mě do pevného objetí. ''Myslela jsem si, že už se tu neobjevíš.'' Šeptala.