Nová náhodná setkání (pozastaveno)

18. kapitola

Z pohledu Loly
''Michaele, ani jen netušíš, jak moc bych tě teď potřebovala. Jak moc bych potřebovala tvé objetí, slyšet tvůj hlas, tvé vtipy, jež byly plné děckosti a pubertálních výjevů. Nikdy si z puberty nevyrostl a to je co říct na to, že ti už bylo dvacet. Bože Michaele, proč se neprobouzíš? Doufám, já sakra pořád doufám. Každý den. Nebylo dne, kdy bych nedoufala, že se probereš, kdy bych nevzpomínala na to, jaký jsi skvělý kamarád. Ale to, že se neprobouzíš mě děsí. Prosím Michaele. Přišla jsem o Jeremyho, nemám rodinu, o kterou bych se mohla opřít, už si mi zbyl jen ty, tak prosím neumírej.'' Seděla jsem u Michaelovi postele v nemocnici. To nepříjemné pípaní, co vydávaly přístroje,na které byl napojený, se mi zabodávalo do mozku. Ale mě to nevadilo. Protože to pípání znamenalo, že žije, že je ještě pořád naděje, i když malinká. Svírala jsem jeho ruku ve svých. Dusila jsem se slzami a to ani nevytékaly z mých očí. Byl to jen pocit. Pocit, že mé hrdlo neustále opouští vzlyky a mé oči slzy. Odporný pocit.

Rychle jsem zvedla mobil, co drnčel v mé kapse a přiložila si ho k uchu. ''Ano?'' Zachraptěla jsem. ''Mám pro vás výsledku testů.'' Ozval se ze sluchátka zamyšlený hlas doktora. ''A-ano? A jak to dopadlo?'' Rostlo ve mě napětí a to i přesto, že jsem si byla výsledky téměř jistá. ''Nechci to probírat po telefonu. Mohla byste se stavit u mě v ordinaci?'' ''Jistě. Jsem tam za pár minut. Jsem zrovna v nemocnici.'' ''Dobře, budu vás očekávat. Nemám momentálně žádné pacienty.'' Bez pozdravu jsem mobil típla a rychlými kroky vyšla z Michaelova pokoje.

''Posaďte se.'' Vyzval mě doktor po tom, co jsem vešla do jeho ordinace. ''Mám tu pro vás výsledky.'' Podal mi složku. Krotila jsem se, abych mu ji nevytrhla z ruky a nezačala jí horlivě listovat. Nakonec jsem ji pomalu otevřela a hleděla na první stránku. Luštila jsem všechny ty doktorské výrazy, proto mi chvíli trvalo, než jsem našla řádek, kde by měl být napsán otec mého dítěte. Jemně jsem se pousmála nad tou myšlenkou. Mého dítěte. Zakroutila jsem nad sebou hlavou, nadechla se a přečetla si řádek. Jenže řádek byl zase plný doktorských výrazů, kterým jsem skutečně neholdovala. ''Nebudu vás trápit a řeknu vám to normálně, aniž byste musela louskat tyhle spisy.'' Upoutal mou pozornost doktor. Zvedla jsem hlavu a navázala jsem s doktorem oční kontakt. Složku jsem opatrně položila na stůl a nastražila uši. ''DNA vašeho dítěte se na devadesát procent shoduje s tou pana...'' Nedokončil doktor větu a podíval se do složky. Možná proto, aby se ujistil, nebo mu možná vypadlo jméno. Každpádně, mě přišlo, že mě naschvál napíná. Připadala jsem si jako struna, která každou chvílí pod napětím praskne.

''Otec vašeho dítěte je pan Vinson Jeremy. Upřímě doufám, že jsem vás potěšil.'' Zasmál se doktor a upřel na mě pohled. Slyšela jsem své bijící srdce a zrychlený dech. Můj mozek pomalu zpracovával tuto novou informaci, ale když už mi to vše začalo docházet, na tvář se mi vloudil malý, ale přesto šťastný úsměv plný úlevy. Byla jsem z toho neuvěřitelně šťastná, ale na povrchu jsem to nedokázala dát jinak najevo, než tím úsměvem. ''Jak vidím, potěšil.'' Znovu se zasmál doktor, který měl očividně dneska velmi dobrou náladu. ''Děkuju.'' Řekla jsem a vstala ze židle. ''Není zač. Je to přeci jen má práce.'' S úsměvem jsem kývla hlavou, rozloučila jsem se a zavřela za sebou dveře.

Nohy mi kmitaly snad rychlostí světla. V hlavě jsem si představovala, jak to všechno řeknu Jeremymu a jak budeme zase spolu a šťastní. Jak tohle 'špatný období' skončí. Představovala jsem si, jak mě uvězní ve svém objetí. Jenomže jakmile jsem se zastavila před dveřmi našeho bytu, všechny představy byly rázem pryč a já musela čelit skutečnosti. Začala jsem přemýšlet nad vším, co se v poslední době stalo. Jak jsme si byli vzdálení. Možná jsme přeci jen moc mladí. Je dobrý nápad snažit se, aby to fungovalo? Byla jsem si jistá tím, že Jeremyho miluju, ale miluje stále on mě? Co když mě vezme zpátky z lítosti, nebo kvůli tomu, že čekám jeho dítě? Nechci skončit tak, že budu muset stále sbírat úlomky štěstí a slepovat je dohromady. Nechci skončit tak, že se budu tvářit šťastně a to jen proto, abych dodala našemu vztahu ještě špetku falešné naděje a štěstí.

Ještě několik zdlouhavých minut jsem stála před dveřmi a zvažovala všechny možnosti. Možná bude lepší se vrátit domů. Za mámou, Grace, na svou školu. Časem, až budu připravená, bych mu to mohla zavolat. Třeba se za mnou sám vrátí. Každopádně, tohle nemá budoucnost.

A s tímto plánem, který se mi zdál v tu chvíli naprosto dokonalý, jsem se zkroušeně vydala zpět k Molly, kde jsem měla všechny své věci. Musím odjet, co nejdříve, jinak by hrozilo, že si to rozmyslím a to se nesmí stát.

Z pohledu Jeremyho
Litoval jsem se. Nesnášel jsem sebelítost. Nenáviděl jsem sebelítost. Ale teď to bylo to jediné, čeho jsem byl schopný. Sakra vždyť já ji miluju, jak jsem ji mohl nechat odejít? Možná bych v sobě měl nějakou potlačovanou nenávist, ale kdybych skutečně chtěl, kdybych skutečně miloval, byl bych schopný ji v sobě držet až do posledního dechu. Skutečně ji tedy miluji? Skutečně bych chtěl, aby byla po mém boku? Samozřejmě. A to znamená jen jediné. Že jsem zbabělec a to, proč tady Lola teď není vedle mě, je jen a pouze mou zbabělostí. Lola mi přeci stojí za to, abych se postavil strachu.

Jenže když už jsem byl připravený, abych vstal a přivedl Lolu zpět do svého, bez ní mizerného života, opět se mě zmocnil strach. Co když na to jednoduše nemám? Takových otázek se mi v hlavě hemžilo spousty. Valily se na mě jako lavina a já nevěděl, co mám dělat. Láska hory přenáší... Odfrkl jsem si nad touto větou, která mi jen tak znenadání prolétla hlavou a uhasil dokouřenou cigaretu. Ale co bych ztratil? Co bych ztratil, kdybych ji řekl, že ji miluju a že chci, aby bylo vše zase tak, jako kdysi? Přesně tak. Nic. Teď už nemám co ztratit. Už můžu jen získat.

S odhodlaným výrazem jsem vstal z postele. Už můžu jen získat. Opakoval jsem si v hlavě. Do chvilky jsem stál před bytovkou, ve které žiju. Vítr mi cuchal vlasy. Jeho chladnost mi vyvolala po celém těle husí kůži. Ale to jsem neřešil. Teď bylo to důležité, pokusit se získat zpět to, co jsem ztratil.

************
Zase po dlouhé době další kapitola :D ✊
Dneska jsem šla jako normálně na wattpad a najednou, co nevidím? NNS má 20k reads... Lidi... Wau *-* ❤❤❤
Musela jsem se vám nějak odvděčit, tak jsem sedla za notebook a psala a vzniklo z toho toto :D
Snad se díl líbil 😊
Snad se sejdeme, co nejdřív u dalšího :D
Mějte se :3
Viky ^•^
PS: udělali byste mi radost, kdybyste se koukli na mou novou story Blinded ❤❤❤❤