Nová náhodná setkání (pozastaveno)

10. kapitola

Z pohledu Jeremyho
''Co tady ještě chceš?'' Zavrčela Molly, když mě přes přihmouřené oči propalovala pohledem. ''Já - já - chtěl - chtěl bych mluvit s Lolou.'' Přestože mohlo koktání připadat absurdní, z Molly šel strach. A nemyslím ten strach, kdy se díváte v noci na horror a pak se bojíte jít na záchod. Bál jsem se, že mě za Lolou nepustí a taky, že mi to dá všechno sežrat tak, že se budu cítit ještě víc provinile, než bych měl. A i když jsem neměl sebemenší důvod cítit vinu, doslova mě zahrabávala do země.

''Vím, že sem budeš lést do tý doby, než tě k ní pustím, takže si to odpusťme a běz za ní rovnou.'' A už už jsem vcházel do dveří, když v tom mě zastavila a výhružným hlasem dodala: ''Ale jestli se bude cítit ještě hůř, přísahám, že tě zabiju. Nebo tě minimálně připravím o nádobíčko.'' Trochu vystrašeně jsem kývl - v tu chvíli jsem věřil, že by toho byla i schopná - a vešel do jejího malého domku.

Ten moment, kdy jsem ji spatřil sedět na sedačce z Ikei, s hlavou v dlaních a vzlyky, které naplňovaly celý pokoj špatnou náladou, pocit viny ve mě stoupl na maximum. Nevydržel jsem to, rozběhl se k ní a pevně ji vtáhl do objetí. ''Pusť mě.'' Zakřičela do mé hrudi, ale při tom, jakoby to ona sama nechtěla. Jakoby mě ona sama nedokázala pustit. ''Jak si mi to mohl udělat?'' Pronesla zoufalým hlasem. ''Vím, že mi teď neuvěříš. Ani já bych nevěřil, ale nech mě to všechno říct, až do konce.'' S hlasitým polknutím a přerývanými nádechy, kývla. Odkašlal jsem si, což vypadalo, že se právě chystám obhajovat vraha z pěti násobné vraždy, a začal jsem.

''Když jsem přišel včera do baru, byla tam Jackie i Brook. A Jackie řekla, jestli bych ji nemohl pomoct s editováním lahví. Samozřejmě jsem souhlasil. A když jsme asi půl hodiny započítavali láhev za láhví, přišla ke mě, obejmula mě kolem krku a začala prosit. Nejdřív jsem nevěděl proč. Prostě prosila, aniž by mi řekla o co prosí. A pak mi to vysvětlila.'' Polkl jsem, jelikož mi vyschlo v krku. Podíval jsem se na Lolu, krerá se mi nepřerušovaně dívala do očí. Opět jsem se zhluboka nadechl a pokračoval.

''Víš, Jackie je zamilovaná do Colina. A ten večer ve skladu mě poprosila, jestli by mohla jít na chvilku za ním. Ještě mi vysvětlovala, že má absťák, protože s ním už den nespala. A tak jsem ji řekl, že to dodělám, tak ať klidně jde. Takže když jsi přišla na ten záchod nebyla to Jackie a já, ale Jackie a Colin.'' A tentokrát jsem se i já zahleděl do jejích očí a čekal reakci, ať už měla být jakákoliv.

Z pohledu Loly
Zírala jsem na něj, jako z jara. Teď, když mi všechno řekl, vše se zdálo ještě horší, než před tím. Jeremy mě nepodvedl, což byla samozřejmě skvělá zpráva a kdybych já nepodvedla jeho, možná bych se štěstím valela po zemi. Všechny ty pocity promíchané s velkou dávkou slz se dostaly opět na povrch.

Tohle nebyl jen tak obyčejný pláč. Byla ta bezmoc, která mnou doslova cloumala. Bylo to zoufalství, které proudilo v mých žilách rychleji a ve větším množstvím, než krev. ''Lolo... co se stalo?'' Stáhl mě do objetí. ''Budeš mě nenávidět.'' Zašeptala jsem. ''Nikdy bych tě nebyl schopný nenávidět. Víš, kdyby si udělala cokoli a já bych se snažil sebevíc, nenávidět tě, stále by tu byl ten problém - miluju tě.''

Nádech, výdech. Nádech, výdech. Už jsem byla několikrát připravená vyslovit tu strašlivě mučivou a pravdu nosící větu, která by klidně mohla vše od základů změnit, jenže vždy, kdy jsem otevřela ústa, jakobych zapomněla, jak vyslovit jedinou hlásku. Jakobych se vrátila do dětských let a každé slovo pro mě znamenalo totéž, jako prohlásit, kdo vyhrál Oscara a spousty lidí zklamat tím, že to opět nebyl Leonardo DiCaprio.

''Podvedla jsem tě.'' Vysypala jsem ze sebe. Chvíli na mě nechápavě zíral a pak se jeho pohled změnil znechápavého na ublížený, bolestný a naštvaný zároveň. ''S kým?'' Jeho bezcitnost v hlase mi naháněla husí kůži po celém těle. ''S Michaelem.'' Vstal. Rozešel se ke dveřím. Otevřel je, pohlédl na mě a já spatřila slzy, které se v jeho očích leskly. ''Prosím...'' Než jsem ovšem stačila větu doříct, prásknul za sebou dveřmi. ''...zůstaň.'' Pronesla jsem do prázdnoty obývacího pokoje. Od všech stěn se slovo odrazilo a ozvěna mě každým okamžikem, víc a víc, připravovala o racionální myšlení.