Nová náhodná setkání (pozastaveno)

29. kapitola

Z pohledu Jeremyho
Bál jsem se o Lolu neskutečným způsobem. Zničehonic byla pryč. Jako by zmizela. Vypařila se. Nikdo nevěděl, kde je, nikdo nevěděl, co dělá, a já sám jsem byl ztracený v tomto nekonečném oceánu nevědomosti, odkud nebylo úniku. Někdy, když jsem zavřel oči, viděl jsem ji, jak se potápí na dno onoho oceánu. Ruku napřahovala k obloze, ale já byl moc daleko. Mizela a mizela, až ji všechna ta voda pohltila a já zůstal sám.

Už jsou to dva dny od doby, co zmizela. Mám pocit, že je všechno stále více beznadějné a lidé okolo mě jsou bezmocnější. Tím samozřejmě nemyslím to, že by to někdo vzdával, to rozhodně ne, jen prostě už nikdo nevěděl, co dál dělat pro to, aby byly nalezeny další stopy. Policie se ozvala několikrát za den s tím, že možná na něco přišli, ale za malou chvíli volali znovu, že to byla chybná informace.

Lolina matka byla na prášky, pokaždé když jsem se s ní střetl, byla vyklepaná a na všechno kolem sebe se dívala vykulenýma, smutnýma a zoufalýma očima. Matka Em si všechno zase dávala za vinu. Pořád dokola a dokola opakovala, jak ji to všechno mrzí. A nepřestala to opakovat, ani když na to nikdy nikdo nereagoval. Myslím, že Lolina máma ji to za vinu přeci jen trochu dávala, ale nebyla to schopná přiznat ani sobě a ani nikomu jinému.

Em jsem skoro neviděl, neustále byla schovaná u sebe v pokoji. Když se po celém domě rozhostilo takové to naprosté ticho, byly občas slyšet její vzlyky. Ale ani na to nikdo nereagoval. Všichni jsme se snažili zachránit Lolu, ale i přestože jsme byli stále v tom samém domě, každý v tom byl sám. Všichni smutnili za Lolou, ale mezi námi nebyly žádné duševní vztahy, abychom smutnili všichni pospolu. Někdy mi přišlo, že by každý z nás potřeboval člověka, který by prostě jen poslouchal a chápal, jenže tady nikdo takový nebyl.

Býval jsem teď doma u Em celé dny a byla tam i Lolina matka společně s Cameronem, na kterého všechna tahle depresivní nálada neměla nejmenší dopad, celé dny se totiž culil jako sluníčko.

Bylo zrovna sedm večer. Kvůli podzimu byla za okny pomalu tma a v dálce se mraky zbarvovaly do růžové a sytě oranžové. Zrovna jsem se chystal jít domů, měl jsem toho baráku už plné zuby, když zazvonil Lolině matce mobil. Chvíli se na něj jen dívala, jako by nevěděla, co má dělat a pak ho zvedla a přiložila si ho k uchu. ''Dobrý den,'' řekla a dál mlčela. Jen poslouchala hlas policisty, který jsem slyšel i já, ovšem nerozuměl jsem mu ani slovo. Když už byl jejich rozhovor u konce, pronesla ještě tiché ''dobře'' a mobil si znovu dala do kabelky. ''Musíme na stanici.'' Všichni se prostě zvedli a odešli. Nebýt Em, která byla v tu chvíli v obýváku, asi bych tam zůstal trčet, protože sám jsem neměl nejmenší šanci sjet ten malý schůdek, který byl u vchodu do obýváku.

A tak se jelo na policejní stanici, myslím, že všem se honilo hlavou téměř to stejné. Ale hlavně jsme všichni doufali, aby nedošlo k tomu nejhoršímu.

Z pohledu Loly
Připadalo mi, že jsem na té nejrychlejší horské dráze, jaká jen může být. Pořád jsem visela vzhůru nohama, anebo jsem projížděla nějakou šílenou spirálou. Jinak řečeno, hlava jsem mi točila a třeštila neskutečným způsobem a můj žaludek dělal kotouly. Bylo to nekonečné. Nedokázala jsem ani rozeznat to, co jsem měla před očima, ze všeho se stala jakási velká modrá šmouha.

Trvalo ještě dlouho, než jsem se dokázala uklidnit. Chtělo se mi zvracet, ale jaksi nebylo co. Nakonec mi tedy nebylo špatně jen z toho zvláštního stavu, kterým jsem si právě prošla, ale bylo mi také špatně z toho šíleného hladu.

Ruce jsem měla odřené do krve od provazů, jimiž jsem byla svázaná. Modrý pokoj byl schovaný v přítmí, které způsobilo malé světýlko zabudované ve zdi. Čekala jsem na něco, na někoho. Byla jsem tam sama. Nemohla jsem ani mluvit, jak jsem měla vyschlo v krku. A tak jsem tam jen tak seděla, umírala jsem s prázdným pohledem zabodnutým do modrých zdí.

''Fakt jsem nečekal, že to na tebe bude působit až tak dlouho. Ale tak asi nemáš s drogama moc zkušeností, co?'' rozezněl se čísi smích místností. Připadal mi tak strašně povědomý, ale já ani za boha nemohla přijít na to, komu onen smích patří. Hlava mi stále třeštila a já se jen taktak držela při vědomí

Před mou tvář kdosi dal sklenici s vodou. Na nic jsem nečekala, naklonila jsem se a celou jsem ji vypila. Voda se hnala mým krkem a já konečně mohla zase promluvit. Ale teď, když už jsem mohla říct cokoliv, nějak jsem nevěděla, co by to mělo být. ''Nemáš nejmenší tušení, jak jsem tam trpěl a jak moc jsi mi tam chyběla. Jsem tebou posedlý.'' Najednou si klekl a já mu viděla do tváře. Teď už jsem věděla, kdo má to všechno na svědomí. Po Jordanově tváři se táhla dlouhá zkrabatělá jizva, kterou ještě více pokřivil jeho úsměv, s kterým mě sledoval. Jeho dech se dotýkal mých tváří. Působil tak hrubě, tak pomstychtivě. Byl připravený vzít si vše, co mu podle jeho názoru náleží.

''Chyběla jsi mi.'' řekl po chvíli a najednou z něho všechna ta zlost a náruživost opadla. Díval se na mě velkýma smutnýma očima a já nevěděla, jak reagovat. Rty se mi zvlnily do bolestivé grimasy, jak jsem se snažila nepropuknout v pláč, ale nakonec jsem se stejně rozplakala. Slzy mi tiše stékaly po tvářích. ''Prosím, nebreč.'' zašeptal, ale já se rozbrečela ještě víc, protože se tvářil, jakoby mě chápal, jakoby věděl, jak moc mi ubližuje.

Objímal mě strašně dlouho, šeptal mi samá vyznání lásky a plánoval naši budoucnost. A já stále plakala. Zápěstí jsem měla sedřené do krve od provazů a on jen stále opakoval, jak moc mě miluje a já myslela na Jeremyho a na to, jak mi to vždycky říká on. Jeremy to říká a při tom se na mě vždycky usmívá a myslí to strašně upřímně, až mám pocit, že se všechno točí jen kolem nás dvou. Jenže Jordan zní zoufale. Přijde mi, že volá o pomoc a přitom o tom ani neví. Plakala jsem a bylo mi hrozně líto mě samotné a taky Jeremyho, který měl o mě jistojistě šílený strach, a někde hluboko jsem taky plakala, protože mě Jordan miloval a byl pro to schopný udělat cokoliv.

***************
Takže jsme konečně přišli na to, kdo je ten únosce :D
Vím, jak jste Jordana nenáviděli v prvním díle, ale ani si neumíte představit, jak já se těšila na jeho návrat, který byl, jak jste si všimli, ve velkém stylu :D
Mějte se ❤
Viky