Nová náhodná setkání (pozastaveno)

2. kapitola

Z pohledu Kate (máma Loly)
Kolem dvanácté jsem přišla domů. Georg jel se mnou, aby mi pomohl s kufry a ostatními věcmi. ''Lolo.'' Zakřičela jsem do domu. Ovšem místo odpovědi se mi vrátila jen tichá ozvěna, které se zde vytvořilo, po odnošení některého nábytku. Povzdychla jsem si a se zakroucením očí jsem si to rázně razila po schodech k ní do pokoje. ''Lolo.'' Otevřela jsem prudce dveře. Nic. Pokoj byl prázdný. Jen postel, vestavěná skříň a několik krabic. Naštvaně jsem naťukala na mobil její číslo. ''Dovolali jste se do hlasové schránky...'' Zaťala jsem čelist a hovor típla.

''Kde je?'' Ozval se Georg, když jsem sešla schody. ''Nevím. Asi někde lítá venku.'' Rozhodila jsem rukama a šla se napít do kuchyně, protože z toho vzteku mě rozbolela hlava. Mou pozornost však upoutalo něco úplně jiného. Bílí papír ležící na stole.

Pro tebe, mami

Přečetla jsem si velký nápis na přední straně. Sevřelo se mi hrdlo. Můj tep se zrychlil na maximum a celé mé tělo zalila vlna horka. Přesto všechno jsem přistoupila ke stolu a do roztřesených rukou jsem uchopila čistě bílí papír. Zavřela jsem oči a pořádně se nadechla. Když jsem se jakž takž psychicky připravila, upřela jsem zrak na text.

Mami,
já vím, že jsme spolu nevycházely v poslední době zrovna nejlíp. A taky vím, že tímhle náš vztah leda tak zhoršuju. Ale i kdybych zvládla opustit Jeremyho - což pravděpodobně nedokážu - nezvládla bych žít společně s tebou a Georgem. Ani mezi námi to nezačalo zrovna nejlíp. Vím, že s ním budeš šťastná. Přeju vám to. Jen budete šťastní beze mě. Nevolej policii a ani se mě nesnaž hledat - ničemu by to nepomohlo. Myslím, že se nevidíme naposledy. Čekáš mého nevlastního bratříčka nebo sestřičku a já pevně věřím, že budete šťastní. Měj se krásně a hlavně si nic nedávej za vinu! Budeš mi chybět.
Tvoje Lola

Při dočtení posledního řádku se mi podlomila kolena a já se skácela k zemi. Z očí se mi kutálely smíchané s řasenkou. Roztřepanýma rukama jsem si přikryla obličej a začala vzlykat. ''Co se stalo?'' Doběhl za mnou Georg a ochranitelsky mě objal okolo ramen. ''Lolo... ona.... je pryč.... utekla... je to moje vina....'' Zlomil se mi hlas. Schoulila jsem se mu ještě více do náruče. ''Není to tvoje vina.'' Šeptal a při tom mě kolíbal. Opatrně mi vzal dopis z ruky a několikrát očima přejel po napsaných řádcích. ''Zavoláme policii?'' Zeptal se. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou. ''Bylo by to zbytečné.'' Popotáhla jsem. ''Je pryč. Už se nevrátí.'' ''Vrátí se. Sama to jsem napsala.'' Ukázal kamsi do textu a já si přečetla větu, na kterou ukazoval.

Myslím, že se nevidíme naposledy.

''Vidíš?'' Jemně se usmál. Kývla jsem a pokusila se sebrat ze země. Georg mi pomohl, při čemž měl obmotanou ruku kolem mého pasu. ''Chceš ještě odletět?'' ''Ano.'' Trošku vyjeveně přikývl a vzal mě za ruku. Popadla jsem svou kabelku a společně s Georgem jsem nastoupila do auta.

Seděla jsem a čekala, až nanosí do auta kufry. Začaly mi docházet kapesníky a myslím, že makeup bude taky již smytý. Co jsem udělala špatně? Vždycky jsem pro ni chtěla jen to nejlepší. Proč utekla? To ji na Jeremym až tak záleželo, že byla schopná utéct?

Dveře od auta se otevřely a Georg si sedl na místo řidiče. ''V pohodě?'' ''Ne.'' Řekla jsem popravdě. ''A nechceš tady ještě zůstat? Mohl bych třeba let odsunout a zatím bychom se pokusili Lolu najít.'' ''Ne. Jeď prosím tě.'' Opět jen kývl, nastartoval auta a vyjel směr letiště.

Odbavili nás a teď už stačilo jen nastoupit do letadla. Ještě několikrát jsem se porozhlédla po celé letištní hale a pak jsem s hlasitým a smutným povzdychem všechno opustila.