Nová náhodná setkání (pozastaveno)

23. kapitola

Z pohledu Jeremyho
Schoval jsem mobil do kapsy a hlasitě si oddechl. Přes půl hodiny jsem mámu přesvědčoval, že to ve městě zvládnu a že na mě Jack s Oliverem dají pozor, čemuž jsem nevěřil ani já sám, ale nakonec stejně povolila. Možná proto, že jsem byl tak neskutečně otravný. Kdoví.

''Fakt jsem netušil, že umíš řídit.'' Stále nevěřícně jsem kroutil hlavou, i přesto, že mi tuto novinku Oliver oznámil už asi před hodinou. ''No to víš, nebyl jsi tu pěkně dlouhou dobu. Dost se toho změnilo.'' Mluvil za Olivera Jack. Oba dva mi v tuto chvíli s vypětím všech sil pomáhaly do auta, což bylo namáhavější, než se na první pohled zdálo. Nakonec se jim, ale přeci jen povedlo uvelebit mě na zadní sedačce auta. ''Připoutáš se sám?'' Povytáhl obočí Oliver. Pohlédl jsem na něj pohledem tak vražedným, až jsem se divil, že již neleží na zemi mrtvý, v tratolišti krve. ''Fajn.'' Zasmál se a zvedl ruce do vzduchu na svou obranu. Hned, jak zavřel dveře, připoutal jsem se a plný nadšení a nedočkavosti se napřímil tak, abych celou dobu viděl dokonale na cestu.

''Takže... z tebe teď bude táta?'' Zeptal se Oliver po několika minutách jízdy v naprosté tichosti. ''Jestli to vyjde.'' Pokrčil jsem rameny a usmál se. ''Co by to nevyšlo.'' Prokroutil nade mnou očima Jack a povzbudivě se na mě zazubil. ''Nikdy bych nevěřil, že z nás do toho praštíš jako první. A ještě ke všemu tak brzo. Jak je to dlouho, co jsi skákal z jedný holky na druhou? Až tak dávno to není.'' Konstatoval Oliver a Jack s ním s horlivým přikyvováním souhlasil. ''Už to tak prostě bude.'' Usmál jsem se. Celý tento rozhovor jsem vnímal jen tak napůl. Věnoval jsem se neustálému vzpomínání na Lolu a plánování budoucnosti, kterou jsem tak dokonale zmrvil.

Vystoupili jsme z auta a já neměl nejmenší ponětí, kam se vydat. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a pak mě napadlo jen jedno místo, kde by mohla Lola být. Vydal jsem se k Em. To byla jediná možnost, jestli nebude tam, tak jsem naprosto ztracený. Kluci mi samozřejmě museli pomáhat, i přestože jsem trval na tom, že bych tam klidně zvládl dojet sám. To oni ale nechtěli ani slyšet.

Rozhlížel jsem se všude kolem. Jestli ji náhodou nezahlédnu už cestou. A pak - po asi čtvrt hodině cesty - mi zrak padl na dívku sedící na lavičce opodál. Ale nebyla to jen tak ledajaká dívka, byla to Lola. ''Tamhle je.'' Téměř jsem vykřikl, ale musel jsem onen výkřik zadržet, protože by si mě mohla klidně všimnout moc brzo a vzít nohy na ramena. ''Kluci, vypadněte. K ní už to zvládnu.'' Pohlédl jsem na ně prosebným pohledem a oni se jako na povel vzdálili, až zmizeli za nedalekým rohem budovy. A já si to k ní namířil sám.

Byl jsem stále blíž a blíž. Rostlo ve mě napětí a strach všechno možné a nemožné. ''Lolo?'' Zašeptal jsem, téměř neslyšitelně. Ale ona to zaslechla. Viděl jsem, jak napnula všechny svaly v těle. Jakoby se její dech nesmírně zrychlil. Ale ona nezvedla hlavu od země. Ani nijak jinak nereagovala na moje volání. ''Lolo.'' Řekl jsem tentokrát o trochu hlasitěji. A ona se konečně odvážila hlavu zvednout od země a zahledět s mi do očí. A nakonec jsme navzájem tomu druhému jen zírali fascinovaně do očí. Já si ten okamžik užíval jako nikdy. Tak moc mi chyběl pohled do jejích očí. Ona mi chyběla.

''Jeremy... co se ti stalo?'' Prolomila po několika minutách ticho Lola. Tak moc jsem to nechtěl vyprávět někomu dalšímu. Bylo to stále to samé dokola a dokola. Ale musel jsem. ''Měl jsem bouračku. Ještě ten den, cos odjela, jsem se rozhodl jet za tebou. Jel jsem moc rychle a dostal jsem smyk. Takže mě to dostalo na vozík, ale ne nadobro. Jen na nějakou dobu.'' Domluvil jsem a věnoval ji posmutnělý úsměv. ''Chyběl jsi mi.'' Rychle si utřela slzu, která si razila cestičku po tváři a úsměv mi opětovala. Přiblížil jsem se k ní ještě krapet blíž a rychle si ji přitáhl do objetí.

Doslova jsem ji v objetí drtil. Bál jsem se totiž, že kdybych jen trochu povolil, mohla by zmizet a tentokrát už napořád. ''Jeremy, už tě nechci nikdy ztratit.'' Šeptala mi jen malý kousek od ucha. ''To spíš já ztratil tebe.'' Hladil jsem ji po zádech. Chyběla mi jak nikdy nic v celém mém proklatém životě.

Ale najednou celou tuhle dokonalou chvilku narušil ten proklatý mobil, co jí řinčel v kapse. Po pár sekundách, kdy už bylo to řinčení prostě nesnesitelné, se ode mě nechtěně oddálila a s omluvným úsměvem si přiložila mobil k uchu. ''Právě teď jsem s... Jeremym.'' Usmála se zahleděná na modré nebe, po kterém plulo jen pár osamocených mráčků. ''Ne, Em, to nejde.'' Zvážněla. ''Ne, prostě ještě ne. Jo, přijdu, za chvilku jsem tam.'' Schovala mobil do kapsy a pohlédla na mě. Nervózně si drtila ret mezi zuby. ''Už budu muset jít.'' Řekla zničehonic a já už plánoval, jak půjdu s ní, jak ji doprovodím a ona mi řekne vše, co se stalo za tu dobu, co jsme spolu nebyli. Neustále jsem si ji prohlížel, jednoduše jsem z ní nemohl spustit zrak. Bříško již neměla tak ploché, jaké kdysi, ale jinak to byla stále ta naprosto stejná Lola.

''Snad se zase brzo uvidíme.'' Věnovala mi zbrklý úsměv a dala se na odchod. Nestačil jsem ani nijak zareagovat. ''Lolo.'' křikl jsem ještě. ''Co zítra? Přesně tady, na tomhle místě ve tři.'' Navrhl jsem, a i když to neměla šanci vidět, protože stála dost daleko, z mých očí doslova sálala naděje. ''Fajn.'' Usmála se a tentokrát se už skutečně dala na odchod. Sledoval jsem ji, byla už hodně daleko, ale já na ni stále dohlédl. Sledoval jsem ji tak dlouho, dokud mi nezmizela z dohledu úplně.

Z pohledu Loly
Kráčela jsem ulicí. Měla jsem namířeno na zastávku, vyzvednout Em. Mé nohy mě tam nesly, jakoby samy, protože mé myšlenky byly někde úplně jinde. Nemohla jsem uvěřit, že se Jeremy vrátil. Byla jsem tak šťastná, ale zároveň tak vyděšená. Bála jsem se jeho reakce, až mu řeknu, že to dítě je přeci jen jeho. Co když mě bude tentokrát doopravdy nenávidět? Kdybych neodjela, byl by to důvod k radosti, ale zatajila jsem mu to. Za všechno, co se teď stane, si budu moct jen já sama.

''A...'' ''Takže on se vrátil?'' Skočila mi do řeči Em hned, co doslova vyletěla z autobusu. ''Vrátil.'' Přikývla jsem s nejistým, ale upřímným úsměvem. ''A řekl ti, proč až za tak dlouhou dobu?'' Povytáhla nedočkavě obočí. ''Měl bouračku. Ten den, co jsem odjela, se vydal za mnou a dostal smyk. Je na vozíku, ale není to tak hrozný, protože je na něm jenom dočasně a bude zase chodit.'' Usmála jsem se, jako bych se snažila uklidnit i sama sebe. ''Jsem tak šťastná, že se zase všechno začíná vracet do normálu.'' Vyjekla a najednou jsem ji měla pověšenou kolem krku. ''Ale měla bys mu to říct.'' Zadívala se na mě vážným pohledem. ''Já vím...'' Sklopila jsem hlavu k zemi. ''Jen je to těžký.'' Doplnila jsem ještě. ''Chápu, tedy jen v rámci možností, že je to těžký, ale prostě mu to řekni a to co nejdřív. Čím víc to budeš oddalovat, tím složitější to bude.'' Jen jsem mlčky kývla hlavou.

''Em, víš, co se mi ještě dneska stalo?'' Vykřikla jsem, až na mě několik lidí vrhlo nevraživé pohledy. ''Jak bych to mohla asi vědět?'' Uchechtla se. Jen jsem nad ní protočila očima. ''Potkala jsem svou mámu.'' Řekla jsem to tak, jakoby to bylo to největší tajemství, co kdy bylo vysloveno. A ono to tak možná i bylo, pro mě. ''Co ti řekla?'' Zeptala se vyjeveně. ''Nemluvila jsem s ní, ale se svým malým bráškou.'' Hrdě jsem se usmála. ''Počkej, počkej. Řekni mi, jak to celé bylo.'' Pobídla mě. Když jsem ji to vyprávěla, nestačila kulit oči.

***********
Kriste, to mi to zase trvalo -.-
Doufám, že se mnou máte stále ještě nějakou trpělivost :D
Jinak, jste šťastní po této kapitole? :D
Mějte se krásně ❤❤❤
Viky ^••^