Nová náhodná setkání (pozastaveno)

28. kapitola

Z pohledu Kate (máma Loly)
Obývák Jull se zdál tišší než kdy před tím. Zpomalené tikaní hodin se neslo místností jako údery skomírajícího srdce. Čas se zdál tak pomalý, ale když jsem vzala v potaz, že v tento okamžik má každá sekunda cenu zlata, zdál se zase příliš rychlý. Jak jsem se tak snažila myslet i na něco jiného, napadlo mne, zdali je čas rychlejší než světlo a jestli spolu závodí od nekonečna do nekonečna. 

Několikrát mi proběhlo hlavou, jak může být Cameron tak klidný. Přijde mi, že v těch nejtěžších chvílích je člověk často neuvěřitelně sobecký, vyčítá druhým jejich 'bezcitnost', jelikož se nehroutí tak jako on. Někdy prostě nechceme být sami a potřebujeme někoho, kdo by nás pochopil. Ale když je člověku opravdu zle, když se mu stane něco, co se stává málokomu, nikdo ho nedokáže pochopit tak úplně.

Mé myšlenky rozehnal, jako vítr rozhání mraky na obloze, zvonek, díky čemuž se čas vrátil do normálního tempa, i když jsem stále měla jisté pochybnosti. Když jsme se s Jull rozeběhly ke dveřím, přišlo mi, že jsme skutečně jako čas a světlo, které spolu závodí.

Upřímně, nestačila jsem kulit oči, když jsem Jeremyho spatřila. On byl zřejmě taky překvapený, jelikož mě tady jistojistě nečekal, ale jeho překvapení oproti tomu mému bylo jednoduše nesrovnatelné. Seděl na vozíku. On ksakru seděl na vozíku, v očích měl vyplašený výraz a já si připadala ještě víc bezmocná než před tím. Došlo mi, že hledám svou dceru, ale vlastně ani netuším, kdo má dcera je. Neviděla jsem ji tak strašně dlouho, nebyly jsme v kontaktu a poslední společné měsíce jsme nestrávily zrovna v dobrém, a když odešla, ani jsme se nerozloučily, neusmířily. Nevěděla jsem o své dceři absolutně nic a to jsem ji vychovávala dlouhých patnáct let.

Ztěžka jsem polkla a zpocené dlaně jsem si utřela do svého béžového svetru. Neměla jsem nejmenšího zdání, jak dlouho jsem na něj jen tak němě zírala a kulila oči, div mi nevypadly z důlků. Byli jsme ovšem všichni tak rozrušení, že jsme si takových, v tuto chvílí, bezcenností nevšímali. ''Zdravím.'' pokýval mi Jeremy hlavou. ''A-ahoj.'' Vykoktala jsem a upírala jsem pohled kamkoliv jen ne do jeho očí, protože by mi jen víc a víc připomínaly, jak je mi Lola cizí. ''Jeremy, co... co se ti stalo?'' Až teď jsem si všimla toho překvapení, jež sálalo z očí Jull. Bylo stejné jako mé. Ani ona totiž neměla nejmenší tušení, že je na tom Jeremy, tak jak je. ''Měl jsem bouračku, ale budu v pohodě,'' mávl nad tím rukou, jakoby se nic nestalo. ''Teď je přece důležitá Lola. Co se s ní stalo? Víte už něco?'' Byl tak vyděšený. Ruce se mu třepaly pod náporem stresu a strachu.

Jull rozhodla, že by bylo nejmoudřejší jít si sednout do obýváku. A když už jsme tam seděli, chvíli bylo všude takové to děsivé ticho, kdy máte pocit, že vaše myšlenky řvou, že uvnitř hlavy křičí jedna přes druhou a vy se v nich ztrácíte.

''Co se teda stalo?'' odvážil se nakonec prolomit ticho Jeremy. Střetla jsem se s pohledem Jull. Téměř nepatrně jsem kývla hlavou, čímž jsem ji dala najevo, že mu to má říct ona. V očích se ji blýsklo pochopení. ''Někdo... někdo ji unesl. Stalo se to včera. V tom parku. Policie a ani nikdo jiný vůbec nic neví. Nejsou žádné pořádné stopy. Nikdo se neozývá. Bože, co když... co když...?'' Ta nevyřknutá otázka zůstala viset ve vzduchu jako černý oblak, ze kterého šlehaly blesky. I když si to nikdo z nás nechtěl přiznat, každý nad tím přemýšlel a v tom nejtemnějším koutě našich myslí jsme to brali jako jednu z možností, jejíž význam byl pro nás něco tak děsivého, až se nám svíraly žaludky strachem.

Měla jsem na jazyku otázku 'jak to, žes na ni nedal pozor?' nebo 'proč jsi ji nedoprovodil domů?', ale když mi pohled spadl na jeho vozík, prostě jsem všechny otázky musela polknout a nechat je uvězněné uvnitř své hlavy.

Seděli jsme tam jako hromádky neštěstí. Bezmocní. Bez jediné možnosti cokoliv udělat, jakkoliv pomoct. Ten pocit, když někdo, kdo pro vás znamená tolik, je v nesnázích a vy tomu můžete jen tiše přihlížet, je tak nepopsatelně stupidní.

Z pohledu Loly
Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Všude kolem mě byla tma a já se nemohla pohnout. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo otevření očí. Ale byl to krok odnikud nikam, jelikož ať už jsem byla kdekoliv, byla tu tma. Taková ta úplná tma, kdy si nevidíte ani na špičku nosu.

Chvíli jsem tak jen dýchala, ztracená v nicotě a pak, jakoby se vše začalo pomalu uvolňovat. Mohla jsem pohnout prsty a mohla jsem křičet. A tak jsem křičela. Křičela jsem a křičela, chtěla jsem si vyřvat hlasivky. Nevěděla jsem, kde jsem, a proto jsem křičela. Nevěděla jsem, co teď bude a proto jsem křičela. Nevolala jsem o pomoc, protože mi připadalo, jako bych byla na konci světa, kde mi stejně nikdo nepomůže. Prostě jsem jen křičela.

''Musíš pořád tak ječet?'' Odněkud z nicoty se objevily dveře. Paprsky bílého světla ozářily celou místnost. Připadalo mi, že mé oči hoří. Rozplakala jsem se a ani jsem nevěděla proč. Nade mnou se rozsvítilo světlo. Poblikávající zářivka bílé barvy, pohupující se sem a tam. Sledovala jsem ji. Zhoupla se doleva a pak zase doprava a pak zase doleva a tak stále dokola a dokola, až mi to začalo připadat ohrané, tak jsem přemístila pohled na člověka sedícího naproti mě. ''Jsi pořád trochu sjetá.'' pronesl s úšklebkem na tváři a přeměřoval si mě od pat až po hlavu stále dokola a dokola. Nepřipadalo mu to po chvíli taky ohrané? Také jsem se podívala na sebe; ruce a nohy jsem měla svázané a zkroucená jsem ležela v rohu jakési místnosti. Vše bylo vybarvené na modro. Člověk by čekal, že když se probudí svázaný a na neznámém místě, bude vše bílé - jako v nemocnici.

Ani jsem si nevšimla, že ten člověk už naproti mě nesedí. Byla jsem sama v neznámé místnosti, nesoucí modrou barvu. Tváře jsem měla vlhké od slz, které ne a ne přestat proudit z mých očí. A já prostě nevěděla proč. Všechno bylo strašně zmatené a ta modrá byla tak uklidňující. Zavřela jsem oči a usnula jsem.

*********************

Po nějaké té době opět přicházím s novým dílem :D:)

Přiznejme si, ta romance se nám pomalu začíná měnit vcelku jiné žánry... :D

Doufám, že se vám díl líbil ❤

Viky ❤