Nová náhodná setkání (pozastaveno)

17. kapitola

Z pohledu Loly
Věděla jsem to. Sakra, vždyť já jsem to věděla a přeci to bolí. Jsou prostě věci, na které se nedá psychicky připravit. Možná jsem si to jen namlouvala. To, že by mě mohl po tom všem milovat. Potom, jak jsem se k němu zachovala. Vlastně on za to ani nemůže. Za všechno můžu já. Jen já. Nikdo jiný. Povzdechla jsem si a pokusila se snad po sté zastavit všechny ty slzy a tentokrát, překvapivě, úspěšně. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Uspěla jsem i v pokusu neutéct před sebou samou, neboli před odrazem v zrcadle.

Nenápadně jsem se dostala do naší ložnice. Jeremy ležel v obýváku a nejevil žádný zájem o to, že by náš nedávný rozchod nějak prožíval. Televize mu doslova řvala. Možná mu už moje vzlyky lezly na nervy. Zamkla jsem se a začala všechny svoje věci balit do kufru. Moc dlouho jsem si tady od mého minulého návratu nepobyla.

Několikrát jsem chtěla balení nechat, skočit Jeremymu do náruče, nebo si klidně kleknout na kolena a prosit o odpuštění. Ale v ten moment jsem se vždy zarazila a uvědomila si, že to všechno dělám pro Jeremyho a že beze mě šťastnější. Tohohle hesla jsem se musela držet. Musela jsem si to v hlavě pořád opakovat. Nepřemýšlet nad tím, jen si to dostat do hlavy. Bylo mi jasné, že kdybych nad tím přemýšlela, našla bych snad milion důvodů, jak moc velká kravina to je a totéž by se stalo, kdybych si to stále neopakovala a začala vzpomínat na ty rána, kdy jsem se budila v Jeremyho objetí. Na to, když jsme se za deštivých dnů dívali na filmy. A na ty večery, které jsme většinou prodebatovali a prosmáli. A hlavně na to, že nic z toho teď už nebude.

Zakroutila jsem nad sebou hlavou a zase si v hlavě párkrát zopakovala tu ohyzdně se mi vpíjející do hlavy, větu. Dělám to pro Jeremyho, bude beze mě šťastnější. A s tímto v hlavě jsem tichými kroky vyšla z ložnice a namířila si to do předsíně.

Z pohledu Jeremyho
Ležel jsem na pohovce. S hlavou v dlaních a pláčem, který přes řvoucí televizi nebyl slyšet. Nadával jsem si za to, že jsem takový hajzl a zmetek a kdoví co ještě, že jsem ji nic neřekl. Jenže to nepomáhalo, protože já stále neměl dost odvahy. Oba dva jsme si byli jistí, že to dítě bude Michaelovo. A já si byl dokonce jistý, že ho budu milovat jako vlastní. Jenže teď mi došlo, že bych ho určitě tajně nenáviděl. Schovával bych tu nenávist jak před Lolou a všemi ostatními, tak před sebou. Ale jak dlouho bych byl schopný tu skrytou nenávist skrývat? Tím si nejsem si jistý. Ale jsem si jistý, že navždy by to určitě nebylo a proto nemůžu nic riskovat.

Zaslechl jsem, jak se otevírají dveře od ložnice. Utřel jsem si tváře, ale prakticky jsem neměl šanci zamaskovat ty zarudlé oči. Vstal jsem a pomalu došel do předsíně, kde stála Lola s kufrem. Nazouvala si své tenisky. Byla zničená. Tak jako v poslední době pořád.

''Lolo, miluju tě. Nesmíš odejít.'' Doslova jsem za ní zakřičel. ''Myslíš to vážně?'' ''Ano. Vždycky to tak bylo a bude.'' Usmál jsem se. Rozeběhla se ke mě. Kufr spadl na zem, ale to ona neřešila. Skočila mi do náručí. ''Taky tě miluju.'' Zašeptala mi do ucha. Na krku mě pošimral její dech i slzy, které ji opět tekly z očí. S jedním rozdílem. Toto byly slzy štěstí.

Přehrál jsem si v hlavě celý náš rozhovor. Teď jsem byl připravený ho uskutečnit. Říct ji, co pro mě znamená a že nechci, aby z mého života odešla. Ale stále tu byla jedna malinká část. Téměř nepatrná, zanedbatelná. Ale ona tam přeci byla. A pomalu požírala mé celkové myšlení. Odvaha se rázem vypařila. ''Kam jdeš?'' Zachraptěl jsem a sklonil hlavu k zemi. ''Pryč.'' Zašeptala. ''Pryč?'' ''Ano. Tohle byl pro mě sen. Bohužel z každého snu se člověk musí probudit.'' ''A co když ne?'' Ironicky se uchechtla. ''Přeci jsem měla mámu poslechnout.'' 'Nechápavě jsem se na ni podíval. ''Jeremy. Popravdě. Byl by si schopný se mnou žít?'' Mlčel jsem. Mé vnitřní já řvalo Ano, samozřejmě, že bych toho byl schopný! Vždyť tě miluju. Jenže já mlčel, zatímco se mé oči plnily slzami. Znovu se ironicky uchechtla. Tentokrát převládlo ticho. Oba jsme mlčeli.

''Možná, že to přeci jen byla chyba.'' S povzdychem sklopila hlavu. ''Možná.'' Zopakoval jsem bez promyšlení. ''Možná.'' S tímto se otočila a tichými kroky vyšla ze dveří. Nesnažil jsem se ji zastavit. Stál jsem na tom samém místě jako solný sloup a zíral kamsi do zdi. Možná, že i toto byla chyba.

Z pohledu Loly
Nevěděla jsem, kam jdu a ani co budu dělat. V hlavě jsem měla jen jednu jedinou myšlenku. Opravdu to byla chyba? Opravdu byla chyba odejít sem společně s Jeremym? Možná to bylo jako sen. A možná jsem se z toho snu skutečně probudila. Ale určitě to nebyla chyba, protože nebýt takových snů, člověk by nebyl schopný žít. Toho jsem se držela. Ale co když to bral jako chybu Jeremy? Co když litoval toho všeho, co jsme zažili? Děsila mě jen představa, že by se nejraději zbavil všech vzpomínek na mě a na náš vztah. Já bych toho nebyla schopná. Protože na konci vždy zbydou jen vzpomínky a já chci mít na co vzpomínat.

------------------
Tenhle díl byl neuvěřitelně krátký a v podstatě jedno velké možná :D
A taky byl po neuvěřitelně dlouhé pauze, což si zaslouží potlesk! 👏 :D
To, co mě tíží, je, že poslední dobou nemám na tenhle příběh náladu... Tahle část vyšla jen díky vaší podpoře, jinak bych se k tomu asi nedokopala :(
Každopádně vám dlužím velký dík ❤❤❤❤❤❤
Nevím, kdy další díl bude, ale pokusím se, co nejdřív ;)
Mějte se :3
Viky ^•^