Unfulfilled mission (with Winter Soldier)

2. kapitola

V minulé kapitole

Nevšimla jsem si však kořene vystupujícího nad zem a zakopla jsem o něj. Pád byl nevyhnutelný. Než jsem si to stačila uvědomit, už jsem se kutálela rychlostí blesku dolů. S každým dalším kotoulem a s každou další ránou do hlavy či do zad jsem se modlila, abych už konečně byla dole.
___________________________________________________________________________________

Otevřela jsem oči, které jsem nevědomky křečovitě svírala. Dopadla jsem přesně mezi dva veliké smrky. Když jsem se nad tím zamyslela, měla jsem veliké štěstí, že jsem do jednoho z nich nenarazila. Celé tělo mě po pádu bolelo. Vstala jsem a smetla ze sebe hlínu. Kam teď?

Běh na dlouhé vzdálenosti nikdy nebyl mou silnou stránkou. Ve výcvikové skupině jsem byla vždy poslední. A i přes to, že své spolužáky jsem po inteligenční stránce rozhodně několikanásobně převyšovala, pro vedoucího našeho výcviku byla důležitější fyzická síla než ta psychická.

Vůbec jsem se tomu nedivila. Celá naše skupina sestávala z vysokých svalnatých mladíků. Byla jsem tam jediná dívka. A jelikož náš vedoucí hrdě prohlašoval, že ženy se na roli agentů v žádném případě nehodí, bylo jedno, jak chytrá jsem byla, což je pro agenta nezbytná vlastnost, a stejně tak bylo jedno, že všichni ti namakaní chlapi pomalu neumí ani napočítat do tří, natož pak aby uměli sami vytvořit nějakou výbušninu či vymyslet plán postupu v krizových situacích. V jeho očích jsem prostě byla jen slabá holčička. Několikrát se i doprošoval velitele celého výcvikového procesu, aby přezkoumali moje předpoklady k účasti ve výcviku, protože, jak sám prohlašoval, pokud nedokážu pořádně běhat, jako agent pak budu stát za nic. Jeho žádost na vyloučení však vždy zamítli, a tak jsem musela těch několik let přežít jeho neustálé poznámky k mé osobě.

A i přes to, jak jsem ho celé ty roky nenáviděla, jsem mu musela v tuto chvíli dát za pravdu. Běžela jsem sotva 20 minut a už jsem nemohla dál. Opravdu jsem cítila, že jako agent stojím za nic.

Přestala jsem se litovat a znovu jsem se vzchopila. Musela jsem si znovu připomenout, kvůli čemu jsem zde. Co je mým hlavním úkolem, a kvůli čemu bych taky měla vytrvat. Nejen ON měl úkol, který jako špičkový zabiják byl rozhodnut splnit na výbornou. I já jsem totiž měla úkol, který jako skoro špičkový agent, jsem se rozhodla splnit stůj co stůj. Teď už to bylo jen kdo z koho.

Začala padat tma a skrze větve prosvítalo čím dál tím méně světla. Věděla jsem, že JEHO tma neodradí, já však dále ve tmě pokračovat nechtěla. Ne že bych se ve tmě orientovat neuměla, věděla jsem však, že větší šanci na přežití, a tím pádem i na splnění mé mise mám, jestliže přečkám noc někde ukrytá.

Našla jsem smrk, který byl o něco rozvětvenější než ostatní, a v jehož větvích bych se mohla schovat do druhého dne. Jelikož jsem byla hubená, nedělal mi šplh po větvích žádný problém. Vybrala jsem si jednu silnější větev v koruně, o které jsem doufala, že mě udrží. Posadila jsem se na ní a zády se opřela o kmen.
_____________________________________________________________________________________

Tuto kapitolu jsem se již pokusila udělat o něco málo delší. Né sice o moc, ale lepší než nic. :D